Zuřivě zenová žena

Naštěstí let z Bangkoku do Colomba trvá jen tři hodiny. Tři opravdu útrpné hodiny ve snad jediném letadle 21.století, které nemá klimatizaci. Vedro v kombinaci s faktem, že si můj soused sundal hodně prošláplé boty okamžitě poté, co se vpil do sedačky po mé pravici, byl jen začátek. Rozhodl se buď umučit mé čichové buňky hned zkraje, případně doufal, že když je otupí ještě před vzlétnutím, bude se nám spolu dobře smrdět, pardon, sedět. Dost pravděpodobně zapůsobil i na dýchací cesty pána za námi, protože ten zhruba od 20.minuty popotahoval tak, že jsem se ho o pár hodin později už musela zeptat, jestli nepotřebuje kapesník. Prý ne, uraženě popotáhl ještě intenzivněji, čímž probudil dítě o pár sedaček dál a to se rozbřečelo na celé letadlo tak usedavě, že se kapitán rozhodl pomalu přistát. Aleluja. Spustil se přípravný ruch palubního personálu a ospalí cestující se začali anarchisticky trousit na záchod, než se nadobro rozsvítí výhružná ikona zapnutého pásu. Můj soused se mi konečně odlepil z paže, na které mi nevítaně leč spokojeně dřímal, obul se (díky za to) a zařadil se do fronty směřující ke vzdušným latrínám. Přes uličku na mě tak mohl nepokrytě mžourat Číňan, který měl cestou takový hlad, že snědl tři porce palubní večeře. Nešlo to nevědět, protože se zoufalá letuška ptala všech v jeho okolí včetně mě, jestli mluví čínsky, neboť potřebovala otesánkovi vysvětlit, že mu 2.extra porci přinese hned, jakmile obslouží zbytek zatím trpělivě čekajících cestujících za ním. Můj příděl v horké aluminiové krabičce bych třikrát nechtěla ani za trest. Vegetariánská varianta tentokrát dobře nechutnala, nevypadala ani nevoněla. Těsně před přistáním pak ještě stevardky finálně vylepšily všudypřítomný lepivý odór, když celou uličku vystříkaly laciným osvěžovačem vzduchu.