Koupelna pro slona

V sobotu odpoledne jsme vyrazily do Galle na výlet. Pevnost z doby, kdy zemi vládli Holanďani, patří mezi nejnavštěvovanější památky na ostrově. Jakmile jsme projely vstupní branou a nechaly se vcucnout do světa kamenných zdí, neubránila jsem se vystupování holandské kolonizátorky a začala ze skůtru pokřikovat na kamarádku obdivné hlášky, až jsem se řečnickou otázkou zeptala, do kterého století jsme to vjely. 1827 křičela na mě zpátky fasáda jednoho z domů. Představivostí přesedlala jsem z motorky na slona, sukni prodloužila ke kotníkům a vlasy si pod slaměným kloboukem místo helmy zapletla do tlustého copu. Projížděly jsme uličkami a obdivovaly architekturu koloniální říše. Masivní dřevěné okenice, ornamentální průduchy nad dveřmi, předzahrádky osázené letitými palmami a všudypřítomná vůně koření a curry. O kus dál to chvíli vypadalo, že se město změnilo v hřiště. Ulici zaplnili kriketáři, kteří se bez rozhlédnutí vrhali za míčkem pod kopyta slonů v našich strojích. Národní sport tu hraje prim, lidské životy včetně turistických jsou až na druhém místě. Tuto posloupnost cestou zpátky názorně zpochybnil ridič autobusu, který se kolem nás prohnal tmou nejmíň dvoustovkou balancujíc na samotných špičkách pneumatik. Lidský život je až za kriketem a hromadnou dopravou.  Později, po přečtení výběru zpráv na idnes jsem přirovnala zmatek na srílanské silnici k naší politické situaci. Jedna nikdy neví, odkud se co vynoří a jaký směr to nabere. Přednost má ten nejsmělejší, případně ten největší hulvát. Nenechaly jsme se odradit, koneckonců jsme jedna půlka UVT klubu a s nedělním svítáním vyjely po pobřeží směrem k východu. Po hodině kličkování mezi tuk tuky, psy, kravami, cyklisty převážejícími přenosky čerstvých ryb od moře do ulic a uhýbání kamikaze řidičům, jejichž nedělní rána jsou snadná po jejich, jsme v rytmu hitu FMN Easy like Sunday Morning dojely na snídani do Talally. Tradiční srílanská snídaně sestává z našich povětšinou obědových pokrmů v poněkud alternativní úpravě. Dhal jinak také červená čočka dochucená lístky curry. Pražená cibulka s medem, skořicí a kardamonem. Fazolky mungo a sambol, což je škrábaný kokos s chilli papričkami. K tomu tmavý chleba pro změnu z kokosu, celozrnné mouky a vody, případně bílý velmi olejnatý chleba tvaru chleba toustového. V Talalle tuhle snídani umí a navíc k ní podávají hromady čerstvé papáji, ananasu, banánů a buvolího jogurtu. Jak se dojí buvol nevím, ale mozzarela je taky někdy buvolí, takže asi bude buvola žena od buvola.  Syté jsme chvíli střídavě vystavovaly těla slunci a vlnám, abychom se líně zvedly a posunuly se k majáku. Čistě bílá štíhlá stavba se žlutými okenicemi obklopená palmami, jež se ve větru klaní síle indického oceánu narážejícího do skal nejjižnějšího místa Srí Lanky. Magičnost místa nezkazil ani fakt, že nás strážce majáku chtěl obrat na vstupném, což potvrzuje slova kamarádky, která tu žije. Bílý člověk je pro místní chodící kasička. Oslice se ale neotřásly a sveřepě odmítaly následné nabídky slevy ze vstupného a zůstaly nohama pevně na zemi pod majákem. Cestou zpátky na základnu jsme projely vesničkou Dondra, kde na náměstí zrovna myli slona – hadicí a pořádným kusem kokosové skořápky. Když už jsem u toho byla, umyla jsem ho s nima.  V sobotu odpoledne jsme vyrazily do Galle na výlet. Pevnost z doby, kdy zemi vládli Holanďani, patří mezi nejnavštěvovanější památky na ostrově. Jakmile jsme projely vstupní branou a nechaly se vcucnout do světa kamenných zdí, neubránila jsem se vystupování holandské kolonizátorky a začala ze skůtru pokřikovat na kamarádku obdivné hlášky, až jsem se řečnickou otázkou zeptala, do kterého století jsme to vjely. 1827 křičela na mě zpátky fasáda jednoho z domů. Představivostí přesedlala jsem z motorky na slona, sukni prodloužila ke kotníkům a vlasy si pod slaměným kloboukem místo helmy zapletla do tlustého copu. Projížděly jsme uličkami a obdivovaly architekturu koloniální říše. Masivní dřevěné okenice, ornamentální průduchy nad dveřmi, předzahrádky osázené letitými palmami a všudypřítomná vůně koření a curry. O kus dál to chvíli vypadalo, že se město změnilo v hřiště. Ulici zaplnili kriketáři, kteří se bez rozhlédnutí vrhali za míčkem pod kopyta slonů v našich strojích. Národní sport tu hraje prim, lidské životy včetně turistických jsou až na druhém místě. Tuto posloupnost cestou zpátky názorně zpochybnil ridič autobusu, který se kolem nás prohnal tmou nejmíň dvoustovkou balancujíc na samotných špičkách pneumatik. Lidský život je až za kriketem a hromadnou dopravou.  Později, po přečtení výběru zpráv na idnes jsem přirovnala zmatek na srílanské silnici k naší politické situaci. Jedna nikdy neví, odkud se co vynoří a jaký směr to nabere. Přednost má ten nejsmělejší, případně ten největší hulvát. Nenechaly jsme se odradit, koneckonců jsme jedna půlka UVT klubu a s nedělním svítáním vyjely po pobřeží směrem k východu. Po hodině kličkování mezi tuk tuky, psy, kravami, cyklisty převážejícími přenosky čerstvých ryb od moře do ulic a uhýbání kamikaze řidičům, jejichž nedělní rána jsou snadná po jejich, jsme v rytmu hitu FMN Easy like Sunday Morning dojely na snídani do Talally. Tradiční srílanská snídaně sestává z našich povětšinou obědových pokrmů v poněkud alternativní úpravě. Dhal jinak také červená čočka dochucená lístky curry. Pražená cibulka s medem, skořicí a kardamonem. Fazolky mungo a sambol, což je škrábaný kokos s chilli papričkami. K tomu tmavý chleba pro změnu z kokosu, celozrnné mouky a vody, případně bílý velmi olejnatý chleba tvaru chleba toustového. V Talalle tuhle snídani umí a navíc k ní podávají hromady čerstvé papáji, ananasu, banánů a buvolího jogurtu. Jak se dojí buvol nevím, ale mozzarela je taky někdy buvolí, takže asi bude buvola žena od buvola.  Syté jsme chvíli střídavě vystavovaly těla slunci a vlnám, abychom se líně zvedly a posunuly se k majáku. Čistě bílá štíhlá stavba se žlutými okenicemi obklopená palmami, jež se ve větru klaní síle indického oceánu narážejícího do skal nejjižnějšího místa Srí Lanky. Magičnost místa nezkazil ani fakt, že nás strážce majáku chtěl obrat na vstupném, což potvrzuje slova kamarádky, která tu žije. Bílý člověk je pro místní chodící kasička. Oslice se ale neotřásly a sveřepě odmítaly následné nabídky slevy ze vstupného a zůstaly nohama pevně na zemi pod majákem. Cestou zpátky na základnu jsme projely vesničkou Dondra, kde na náměstí zrovna myli slona – hadicí a pořádným kusem kokosové skořápky. Když už jsem u toho byla, umyla jsem ho s nima.