Patřím mezi fanynky literární dílny Paula Coelha. Hltám mu jednu knížku za druhou i s navijáky snad kromě Vítěz je sám, ta mi nesedla. Věřím v sílu vesmíru, jakožto něčeho nade mnou, nad námi všemi. Místo přikázání a pravidel, spoléhám na dobro v nás a prostou soudnost. Tudíž nepokradu, protože by mi ruka upadla, nezesmilním, protože si vážim svýho kluka a své lásky k němu atd. Navíc jsem dost racionální a kromě víry v sílu vesmíru věřím v sebe a dám na přísloví, že bez práce nejsou koláče. Když jsem se rozhodla předělat produkční bednu na jogový kufřík, věděla jsem, že to bude stát nejen dostbpeněz za vzdělání, ale hlavně hodně energie, disciplíny a vůle. Kromě denní praxe (cvičení asán a meditace), ke které se někdy musím kopat, protože jsem líná jako veš, se světem vláčím s knihami ze seznamu povinné literatury. Jsou těžké na čtení i nošení. Stojí mi za tu námahu?
V únoru jsem dostala papírové oprávnění učit, v březnu mám za sebou 5 veřejných lekcí a obrovskou radost. Teď a tady to za to stojí, ať to stojí, co to stojí. Koupila jsem 3 podložky – fialovou, modrou a šedou, na nichž se střídají klienti – studenti a někteří se vracejí. Každé ráno, když lekce končí mi úsměvy na jejich tvářích dávají víc, než peníze, které si za lekce účtuju. Na chleba tak vydělám, na máslo zatím ne. Učím v krásném prostoru plážového domu, kde může při lekcích znít hudba z reproduktorů. Podlahy jsou z betonové stěrky a stropy vysoké. Za okny šumí oceán, tak se mi snadno vysvětluje, jak by měl znít dech udžají. Po vzoru své učitelky masíruju své mrtvoly (poloha v leže na zádech na konci lekce) relaxačním voňavým olejem lokální výroby. Přes den pak pomáhám kamarádce v kavárně. Učím se rozlišovat mezi latté a kapučínem a malovat lístky a jablíčka do mléčné pěny. Po několika dnech obsluhování mě pomalu opouští tréma a teď už se zákazníky občas i mluvím, protože jsem schopná povolit stisknutou čelist, kterou držím rovnováhu, když nosím plný tác po písčitém podkladu s kamínky.
HAPPY GO LUCKY 