Zrnka písku od zrnek kávy odděluju

 

Můj pobyt na Srí Lance se mílovými kroky žene k cílové pásce. Těžko uvěřit, že za pár dní už nebudu zdravit slunce vycházející nad indickým oceánem.

V 6 ráno, když mě budík vytahuje ze snů, je to pohled na modrozelené vlny, který mi do těla vpraví tolik energie, že se s opuchlou tváří laskavě chopím koštěte a vymetu zrnka písku z podlahy, na kterou v 7 s lehkostí přistanou podložky mých spolujogovníků. Dnes přišli 4 lidi. Surfaři, kteří dali přednost protahování před pádlováním. Velká čest. Ačkoli poslední dva týdny vedu lekce každý den, pořád polykám trému a doluju sebevědomí z posledních centimetrů tlustého střeva. Stejně jako k vysokým vlnám pociťuju respekt k lidskému tělu a každý z těch, kteří na mě s důvěrou spoléhají, že je provedu asánami bez zranění, je pro mě křehkou schránkou s nálepkou handle with care. Hodiny zakončuji děkovným ómováním a musím přiznat, že se stydím, když se z plna hrdla rozezním sama místností. Uklidním se až v momentě, kdy slyším ostatní, jak se přidávají. Mám ráda ten zvuk, když se několik OM propojí a jemně rozežene ticho po šavasaně. Po lekci chodíme smýt pot do laguny přes cestu. Pohupujíc se ve vlnách, užívám si svůj ranní rituál, na němž závislost vytvářím si bez výčitek. Zpátky na zem elegantně došlápnu skrz ježka a místo om pošlu do světa pěkně zvučné au. V devět už slyším Míšu, jak mele kávu a v míse míchá vločky s jogurtem. Kavárnou nese se hudba z kompilace Buddha baru a místní buddhisti v kuchyni klohní vajíčka na ohni. Sami každé ráno snídají dahl s čili a bílým chlebem. Údajně od dětství a bez výhrad. Je to rituál nebo zvyk?
Ať už je to jakkoli, ten stejný dahl stejně chutná každé ráno jinak.