Od úplňku k úplňku

Když jeden příběh končí, druhý začíná. Často si ani nevšimneme, že se něco změnilo a až po čase si se vzpomínkou uvědomíme, že už to není. Je to jako s dýcháním. Když vydechujeme, nepřemýšlíme o tom, jak se znovu nadechneme, přesto se nám během jedné minuty stihne tělem prohnat několik dechovým párů. Zasoustředíme-li se, můžeme každý nádech i výdech procítit do délky i hloubky a užít si proud nové energie vstupující do našeho těla. Pozornost obrácená k dechnu nám leckdy pomáhá prožít tězké chvíle s lehkostí. Kolikrát jsem si řekla, že “tohle nevydejchávám” nebo jsem se těšila, až se po dlouhé pracovní schůzce “nadechnu”. Mysl se pomocí dechu dokáže zklidnit a předat tělu signál k uvolnění napětí ve svalech. Prána – životní síla vstupující do těla skrze nosní dírky – je pro některé lidi jediným přísunem energie. Člověk žijící z prány nepotřebuje jíst. Já mezi pranariány nepatřím. Respektuju jejich volbu, přesto si s hlavou otočenou ke stěně ťukám na čelo. Nejíst by mě nebavilo, ale zajímalo by mě, jestli cestující pranariáni nebo taky breathariáni (v překladu asi dýchači, ačkoli vegetariány taky v Čechách nenazýváme zelenináři) vzpomínají na chuť Thajska v porovnání s chutí vzduchu v Kambodži? Já, všežravá se sklony k vynechávání masitých pokrmů, se s končícím pobytem na Srí Lance těším do Bangkoku na thajské curry a už teď se mi stýská po dahlu od báby z bistra na rohu ulice. Lituju, že jsem v každé navštívené zemi neabsolvovala kurz vaření. Jejich součástí bývá cesta na trh pro suroviny. Tolik neznámých druhů ovoce a zeleniny, že by to i breatharián tězko rozdýchaval. K tomu vůně koření v kombinaci s pachem hnijících zbytků a zvířecích výkalů v postranních uličkách. Autentická Asie. Atraktivní a děsivá zároveň. Zítra zavře se mi aktuální okno Srí Lanka a zůstane tiše sedět dole na liště, dokud ho nějaká vůně znovu nezaktivuje. Já se pak z hluboka nadechnu a nechám svou životní sílu klouzat po vzpomínkách na tak horké dny, že vzduch přilepil se mi na tělo kanagonem. Na nevyčistitelnou špínu za nehty, která mě dováděla k šílenství vždycky, když jsem ťukala do klávesnice. Na krávy a parazitující volavky, jež jim kolegiálné sezobávají mouchy z těla, na roztomilou opičku, která po mně ze stromu házela kuličky čehosi, možná bobků a když už budu u toho trusu, tak na ptáka, který mě chudák neschopen udržet svěrače sprostě pokadil do výstřihu. V uších zazní mi chytlavá melodie Beethovenovy skladby pro Elišku v podání pojízdné pekárny. V duchu pak odpovím přátelským místňákům na otázku odkud jsem a prokouknu jejich oči prozrazující, že nemají tucha, co to je za konec světa ta moje republika. V puse ucítím jemně pálivou hřebíčkovou chuť pasty Superivicky a otřepu se při vzpomínce na některé koupelny, v nichž jsem si čistila zuby. Pokusím se zapomenout na infekci ve štípnutích, jež mi poslední tři dny zabránila ve vstupu do moře a přestupu ze škatulky chronická začátečnice do kategorie velmi mírně pokročilá surfařka. Seskočím, no spíš spadnu z prkna a proženu se myslí na motorce, která mě vzala na výlet po nádherných horách a voňavých čajových plantážích a na níž jsem osmihodinovou cestou zpátky na jih 3 hodiny v kuse mokla, až se mi chtělo brečet. Dojetím se mi v koutku oka vyloupne slza ještě znova, když ve vzpomínce projdu celá v bílém do buddhistického chrámu poklonit se veselému barevnému sádrovému mnichovi a luně nad ním. V nose zašimrá mě vůně čerstvé skořice. Pšíknu a to okno zase spadne dolů a já nadechnu se tam, kde zrovna budu a nechám se pohltit přítomným okamžikem.