Nechtělo se mi z kapky v indickém oceánu pryč. Večer před odletem jsem své rozpoložení verbalizovala a hle! Na letišti jsem zjistila, že můj dávno zaplacený let neexistuje. Znamení, že bych měla zůstat? Teď, po 3 hodinách v ranním vlaku, kde bylo narváno jako na koncertě Rolling Stones. Teď, po dvou hodinách v autobuse skrz celé Kolombo z nádraží na letiště? Představa, že bych v něm absolvovala další dvě hodiny cestou zpátky na vlak byla lákavá asi jako pobyt na záchytce. Doprava v Colombu se řídí zákony džungle a řidiči spoléhají na svou víru, že je ochrání. Vpředu nonstop doutnají vonné tyčinky, ze stropu visí pugéty umělých květin a na palubce medituje skleněný Buddha. Řidič má k sobě pomocníka. Ten stojí ve dveřích a pokřikuje. Ve snaze přehlušit neustálé troubení svého parťáka, prostě řve do všech stran “aijrpót” a pravidelně za jízdy vyskakuje a naskakuje. Kromě tlampačování má na starosti výběr peněz za svezení. Mezi prsty jedné ruky má prakticky vyskládané bankovky dle nominálních hodnot. Nejvyšší je padesátka. Tu jsem mu jako jediná bílá cestující dala já. Ostatní platí po deseti rupiích. Na Srí Lance běžná praxe. Místní mají málo, platí míň. Turisti, kteří se pouhým zakoupením letenky kvalifikovali do kategorie boháč, těší se VIP cenám. Platí to o jídle ve stánku, o vstupenkách na památky a pravděpodobně i o pokutách, ale naštěstí jsem neměla tu čest ani odvahu porušovat pravidla. V tomhle provozu jsem byla pokorná jako první den v autoškole.
Na letišti jsem ale chytila bojovnou a dožadovala se upgradu do vyšší třídy. Neinformovali mě o zrušení mého letu a kdybych nepřijela dřív, že si v hale trochu ducnu, byla bych opravdu neodletěla. Upgrade jsem nevyhádala, ale dostala jsem dvojsedačku sama pro sebe hned za oponou oddělující business od economy. Mezipřistání jsem prospala a servis byl parádní, tak jsem Srilankan airlines vzala na milost a stížnost napíšu jen pro formu, abych ukojila svou grafománii. Přistání v Bangkoku bylo hladké a překvapivě se obešlo bez potlesku většinově čínských cestujících. Na imigračním jsem dostala povolení k pobytu na další dva měsíce a vydala se hromádkovou dopravou do hotelu Atlanta, kde jsem tak moc chtěla bydlet, že jsem rezervaci měla už dva měsíce předem. Je to nádherný retro prostor s atmosférou kdekoli mezi 50.-70.lety podle vlastní nálady a představivosti. Připadám si trochu jako hrdinka z Allenova filmu Půlnoc v Paříži. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si k mému stolu přisedl Woody, od puberty můj literární a filmový idol navzdory svému komickému zjevu a výšce, lépe řečeno nížce. Nedorazil, jedla jsem sama začtená do románově dlouhého menu doplněného o historii místa, pravidla thajského stolování a detailní popisy ingrediencí každé z mnoha položek. Dala jsem si Panang curry a kdybych neměla tak špinavé nehty, lížu si prsty ještě teď. Rozhodně půjdu na kurz vaření, thajská kuchyně je mým chuťovým buňkám ze všech asijských nejbližší. Cestovní den jsem zakončila s malým Singhou (místní pivo) u 20 metrového bazénu, v němž se podle informační cedule v tichosti může plavat i v noci. V pokoji mám 2 dvoulůžka a už teď se teším, až za mnou ve středu přijede kamarádka. Cestování sólo je fajn, ale ve dvou se to lépe táhne… z baru do baru každopádně
.
HAPPY GO LUCKY 