Jak se do vesmíru volá, tak se na zem snáší. Nemyslím, že jsem vyloženě volala po střevních potížích, ale několikrát jsem se při balení baťohu podivila, že jsem za celou dobu na cestách nesáhla po smectě nebo endiaronu. Dle návodu pražské očkovací stanice jsme poctivě a nákladně vybavili cestovní lékárničku, která kromě pár náplastí zůstala netknutá, respektive vypadá dost jetá, ale to jen díky vlhkosti, ve které se většina papírových obalů zkroutila do loken. Průvodce uvádí v kapitole nebezpečí sousloví “funny belly”, což je anglický terminus technicus pro cestovatelský průjem. Když se k němu přidají horečky, zimnice a tělo plné mokvajících štípanců, vbudí se holka v noci hrůzou a začne se Googla ptát, jaké že příznaky má malárie a horečka Dengue? Do rána si diagnostikuje obě a dopoledne už sedí na klinice tropických nemocí nervózně svírajíc očkovací průkaz.
Sestřičky mluví anglicky s rezervou velkou jak pardubická, takže se vyplňování vstupního formuláře podobá přijímačkám na DAMU a já předvádím zimnici, komára, stolici a potim se při tom tak, že mi teploměr vykluzuje z pod paží. Následují krevní testy, které ihned po odběru odjíždí na rozbor potrubní poštou.
Za hodinu blikne zelená dioda a do kovové mísy dopadá trubice s výsledky. Já se na vyzvání miss… tatiana (snahu vyslovit moje příjmení sestra vzápětí vzdala) přesunuju na židličku u stolu velmi mladého doktora. Anglicky mluví o poznání lépe než děvčata v bílých stejnokrojích, ale stejně mu rozumím jen každé čtvrté slovo a tak si spolu odehrajeme reprízu pantomimy. Úhledně si zapisuje do růžových desek nesoucích mé jméno, které na to, že jsem tam nová, jsou už dost plné různých listů a dvoulistů. Nevydržím a stručně shrnu své rozpaky do tichého výkřiku: “malaria, doctor?” Zjevně polichocen oslovením doctor mi se soustrastným úsměvem řekne, že možná. Zaskočil mě. Hlasitě polknu, zabořím hlavu hloubš do ramen a soustředím všechnu zbývající energii na hypnózu jeho dalších slov. Hladina bílých krvinek je nízká, mám bakteriální virus. Malárie i dengue se ukazují jako negativní, ale inkubační doba pro obojí je stále aktuální a tak musím počkat 2 dny na další krevní testy. Hmmm! Předepsal mi teploměr za 30 bahtů, paracetamol za 12 a naordinoval mi klid. U sestry jsem chvíli šermovala kartičkou cestovního pojištěnce a nakonec jí nechala tisícovku za testy a odpajdala do postele.
Cestou na kliniku jsem si totiž něšikovně skopla palec u nohy o díru v chodníku, takže mi ho tam rovnou ošetřili. Bylo mi celkově celkem bídně. Noc jsem propotila a budila se průběžně hrůzou, že necítím prsty nebo celé ruce. Poctivě jsem si měřila teplotu, která se držela lehce nad 37 stupni, tudíž podle slov doktora “no have fever”. Poplach by nastal až nad 37,8 a tam jsem silou vůle rtuť nenechala dojít. Cokoli jsem snědla, vzala si mísa zpátky. Klid jsem navzdory doporučení nebyla schopná dodržet a rozvíjela si na základě informací z internetu tajné katastrofické scénáře svého skonu, abych nikoho doma neděsila, dokud nebude důvod.
O dva dny později se bílé krvinky k testům dostavily ve skoro plném počtu a malárie i dengue byly diskvalifikovány. Vyhrál průjem, který se mnou cestoval ještě někołik dní. Po šeredných štípancích zůstaly jen jizvičky a já už mám Asii zase ráda, i když zatím zpoza výloh “západních” restaurací, protože místní kulinářské poklady ještě chvíli nechávám zavřené v pouličních truhlách.
Na cesty doporučuju Allianz. Ochotní operátoři okamžitě vyslyšeli mé volání o pomoc, zkontaktovali nemocnici, průběžně kontrolovali můj zdravotní stav a ještě mi proplatí výdaje.
HAPPY GO LUCKY 