Když se zamyslím nad tím, jak brzo ráno je, nevěřím, že jsem vzhůru a šlapu si to do kopce, tak radši nemyslím a jen vnímám. Cítím se svěží a čilá. Doširoka otevřenýma očima hltám dění pod kůly chatrčí a cvakám si snímky do paměti, protože se mi za pár měsíců nebude chtít věřit, že tohle byl na čas můj domov. Prasata se rochní v bahně a vrtí přitom ocasy stejně jako to dělají psi. Matka slepice vede svoje vylíhnutá vajíčka do schodů ze suchého bahna. Jedno z nich má zraněnou nohu a poskakuje opožděně leč statečně za kuřecí skupinkou. Kohout se panovačně snaží vyplnit celý prostor kolem sebe a s kokrháním neochotně uhývá probíhající smečce psů. V aréně na “náměstí” dohasíná oheň a už ušmudlané děti se popelí kolem telefonní budky. Jako by tam přistála z jiného světa. Jeden z kluků stojí na všech čtyřech a druhý se souká na na jeho záda, aby dosáhl na sluchátko. Pomalu stoupám do kopce, kde beton přechází v hlínu a nechávám vesnici nastartovat se spolu s agregátem do dalšího dne. Míjím prázdné fotbalové hřiště a základy domu, z nichž k odcházejícímu měsíci tyčí se ocelové tyče. Odbočuju na prudkou pěšinu a opatrně našlapuju mezi drny a zbytky schodů. Přede mnou se tiše rozsvěcí obzor plný kapradím osázených kopců a polí s bramborami a mrkví. Dohání mě psí smečka vedená alfa samcem Bobym a hlasitě si to míří do shaly. Tihle psi milují naší ranní meditaci a ještě víc následnou jógu. Pes hlavou nahoru i dolu je v jejich provedení bez konkurence. Když usedám na podložku, neviditelné amplióny se rozezní jednoduchou melodií. Sotva dohraje, ozve se 6 pípnutí. Tenhle orchestrion se opakuje každou celou hodinu, aby se v širokém okolí vědělo, kolik je. Každou hodinu hraje jiná melodie. Když se po osmi pípnutích vracím z kopce do vsi, slunce už pálí do plechových střech a děti se pořád snaží dovolat z budky ven. Procházejíc mezi chatrčemi na snídani nešetřim místním slovem pro pozdrav, poděkování i rozloučení. Davijó!
HAPPY GO LUCKY 