Čína. Velká, komplikovaná a sympatická země. Jako já? Sedly jsme si tak hladce jako letadlo na Pekingské letiště. Neměla jsem čas ani kapacitu zjišťovat si informace z průvodce a měla jsem výhodu připraveného programu bez cestovní kanceláře. Nancy mě s cedulí čekala v letištní hale navzdory tomu, že jsem přistála v půl třetí ráno. Kamarádka s velkým K nejen v příjmení Kim.
Její časně ranní laskavost nezná hranice a tak vzala pod pomocné křídlo i Mexičana, který si mě vyhlédl už v letadle a u pásu se zavazadly jako nesměle oslovil doufajíc, že taky nevím kam a jak se z letiště vydat. V ruce žmoulal papírek s vytipovaným hostelem, který mu bez čínské transkripce byl dobrý tak na zabalení použité žvýkačky. Naložili jsme ho do taxíku a Nancy mu na internetu našla bydlení v centru. Vděčný, jako bychom mu zachránily život nás obě pozval na prázdniny do Mexika. S vidinou pannenských pláží a koktejlů z tequily se mi první noc v cizím městě dobře usínalo. Po pár hodinách v peřinách jsme se na tržišti podle výše zmíněného plánu potkaly s australankou, která v Pekingu třetím rokem učí na mezinárodní základce.
Následovala cesta do parku, který díky dlouho očekávanému jarnímu počasí praskal ve švech. Otužilci plavali v jezeře a my se pohodlně usadily na pivní zahrádce, kde už čekala další parta expatů včetně zachráněného Mexičana.
Odpoledne se rychle přelilo do večera a my se v povznesené náladě přesunuli do baru a slavili čísi narozeniny až do rána. V obklopení cizinců jsem si jen na záchodě uvědomila, že jsem v Číně. Záchody tu mají dřepací a lidi se na nich nezavírají, neb tam kromě toaleťáku nejsou často ani dveře. Trochu jsem se lekla, ale po čtyřech měsících v Asii jsem už přivykla lecčemu, tak jsem podřepla a byla ráda, že jsem šla jen na malou. Po vzoru rčení: když jsi v Římě, chovej se jako Říman chovám se v Číně jako Číňan.
O něco později to stejné ráno jsme nasedly do vlaku a za 5 hodin byly rychlostí blesku 1.500 km daleko na jihu v městě Suzhou, kde žije tolik lidí, kolik v celé České republice. Ubytovaly jsme se ve starém centru, kde to vypadá jako v čínských Benátkách. Letité domky podtéká říční kanál a kam se jedna podívá, tam je to nádherný. Obchůdky, čajovny, dílny a zahrady, co vysázely dynastie už ve 12.století.
Na večeři nás vzala velká čínská rodina. Nancyna kolegyně z práce a její 3 bratranci s manželkami. Z důvodu státní regulace 1 dítě a víc nic tu sourozence suplují bratranci a sestřenice. Je to hezký dopad jinak nepřirozeného omezení. Jeden z bratranců je učitel, který ve škole každé ráno vytahuje státní vlajku, zatím co děti s rukou na srdci stojí v pozoru. Druhý bratranec vyrábí a prodává výborný jogurt v krásném balení a třetí toho moc nenamluví, takže nevím, čím se živí. Manželky jsou všechny drobné, tiché a milé. K večeři u kulatého stolu jsme měli místní speciality, z nichž mi nejvíc chutnaly fazole, které rostou jen 2 měsíce v roce a mají pouze čínské jméno, protože na export jich není dost.
Třetí čínský den od rána z nebe padají kapky deště, takže jediný nohy v ulicích jsou obě moje. V žabkách je mi trochu zima, ale aspoň nemám promočený boty. Našla jsem v jedné zapadlé uličce restauraci, v níž jsem ve všech třech patrech jediným hostem. Jídlo jsem si objednala s pomocí překladače Google a kreslení obrázku. Na záchod jsem šla po tom, co jsem si před obsluhou jako přičapla a doprovodila to zvučným ššš. Když jsem jako spláchla, ukázali mi, kudy na toaletu. Jakákoli domluva v angličtině se tu míjí účinkem a tak se omezuju na úsměvy a gestikulaci. Nejvíc se bojím, že si objednám psa nebo kočku k jídlu, jinak mi to tu připadá bezpečný. Boj za svobodný Tibet vedu tiše, aby mě předčasně nedeportovali. Je tu ještě hodně míst, které mám podle itineráře navštívit, včetně Šanghaje a velké čínské zdi.
HAPPY GO LUCKY 