Mám se líp, když nic nemám?

Před měsícem jsem se vrátila po téměř půl roce z Asie. Odjela jsem tam před zimou, před sebou a za poznáním. Vrátila jsem se do deště, sama sebou a znalá tolika věcí, že to můj kluk už nechce poslouchat. Sdílení a sdělování je v mužských očích jedno slovo a většina písmen jsou vykřičníky.
V Asii jsem žila z a s jednou taškou. Praktickou krosnou, která pojme až 60 litrů. Není to moc ani málo. Pronese se to, ale v porovnání s ruskými turisty, kteří jedou na 14 dní do hotelového resortu s lodním kufrem, je to malý nesesérek. Svůj majetek jsem si jako šnek nosila na zádech ze země do země a když jsme našla místo, kde se dobře je, dala jsem batoh do pokoje, chatrče či chýše a pobíhala svobodně po světě jen s maličkou kabelkou křížem přes tělo.
Teď žiju doma. Mám tu byt, ve kterém nebydlím, protože bydlím u přítele. Je mi po tom bytě smutno, ale můj kluk je víc, než ten prázdný byt, a tak si lámu hlavu, co s tím bytem budu dělat. Mám tu auto, kterým jsem zatím jela jen do pneuservisu, následně do autoservisu a pak tramvají do pojišťovny mluvit o ceně pojištění toho vozu. Otrava a ještě drahá. Mám tu motorku, která byla od chvíle mého návratu víc nocí u servisáka Martina než v garáži, kterou jsem ji pracně našla a draze zaplatila. Mám toho víc, než unesu a nosit potřebuju, a tak sedím v pokoji, místo abych vesele pobíhala po rodné hroudě. Mám, co jsem chtěla a jak by řekl Malý princ, jsem navždy zodpovědná za to, co k sobě připoutám… Jedna krosna by byla bývala svobodnější volba, ale já byla tenkrát děsně šťastná, když jsem si každou výše uvedenou věc pořizovala a tak je mám i se vším, co k nim patří.