Stejně jako loni, předloni a předpředloni, přeju si i letos, s příchodem tropických veder, abychom měli moře. Buď si to přeju málo, nebo mi není přáno, proto každé ráno vymýšlím, kam večer pojedu k vodě. Jsem Štír, vodní znamení, následuju instink.
V pondělí nás zavedl do zatopené pískovny v Konětopech. Vstupné už nevybírali ani za osobu ani za auto a zatopená pískovna byla sice studená jako ledová královna, ale stejně křišťálově krásná. Když jsme při západu slunce hráli na břehu pexeso, byli jsme tam na písku mezi zelenými poli už skoro sami.
Včera vedl vodní misi milovaný vzdušný Blíženec. V půl osmé večer jsme se do(lo)potili do Hloubětína před bazén se slanou vodou, kde mají otevřeno do 23 hodin. Zajímavý retro prostor s velkými čistými okny od podlahy po strop a parní lázní v dámských i pánských sprchách. Bylo už po Večerníčku, a tak i v brouzdališti s označením “pouze pro neplavce” bylo místo dětí plno cachtajících se dospělých. Hustota osídlení 25 metrového bazénu byla přímo úměrná venkovní teplotě, takže to bylo jako plavat v polévce s nudlemi a masovými knedlíčky. Samozřejmě bych radši nedostala při každém třetím tempu kopanec do žeber následovaný udýchanou omluvou a upřímně provinilým mrknutím zpoza plaveckých brýlí, ale ten večer jsme všichni měli jedno společné téma a ta voda, ačkoli byla plná rozhřátých těles ponořených do kapaliny, byla chladivá a houpavá jako moře.
HAPPY GO LUCKY 