Tahle citace z Murakamiho “O čem mluvím, když mluvím o běhání” se mi vkrádá do hlavy poměrně často. Naposledy dnes v podvečer, kdy jsem letos po druhé zahájila svou běžeckou sezónu. První pokus byl měsíc zpátky. Navrátivší z cest jsem se doslova nemohla dočkat, až se zařadím do pelotónu podél Vltavy.
Měsíc jsem pak vyměnila běh za celodenní a každodenní jogování, které sice s jedním zdvojeným písmenem navíc dá dohromady jogging, ale pohyb se omezuje na délku a šířku podložky. Jogová škola skončila, voda se vrátila do koryta a já se opět se zavázala do bot.
Vědoma si své slabé kondice v kardiozóně, zahájila jsem přípravu na desítku krátkou trasou. Nadšení, s jakým jsem seběhla schody, vystřídalo po pěti minutách zděšení, jak moc mi to nejde. Vlekla jsem své tělo směrem k vodě a hlavou mi pochodovala armáda těžkooděnců s hodně naštvanými výrazy. Tolik inspirativní vnější pohled na ostatní pobíhající postavy se absolutně neshodoval s pohledem mého vnitřního oka, v němž se zrcadlil škleb vojáků. Bylo mi v mé kůži nepříjemně. Musela jsem zahodit trénované soustředění se na prožitek z přítomného okamžiku, protože bych se na to byla vykašlala. Zatla jsem zuby a prohrabala se minulostí do chvíle, kdy jsem si běhání užívala. Náhodné přehrávání písniček mi hrálo do sluchátek i do noty. Vyběhla jsem s melodií oslavující Ganeshu – hinduistického boha, který je v západním světě oblíbeným talismanem pro překonávání překážek. Kdysi dávno, za devatero horami a devatero řekami, to byl chlapec, který odmítl vpustit do rodinné jeskyně svého otce, neb ho neznal. Otec byl bojovný bůh Shiva, který svůj hněv vyjádřil setnutím Ganeshovy hlavy. Když tu spoušť uviděla Parvátí, matka a manželka zúčastněných, bleskla očima natolik, že jindy obávaný Shiva vyrazil hledat náhradní řešení a vrátil se s hlavou slona. Od té doby ji Ganesha nosí na krku a kromě překonávání překážek, což je zcela na snadě, je oblíbený pro své umění naslouchat. Sloní uši mu to usnadňují a mně pomohla vzpomínka na tenhle “pravdivý příběh” překonat první kilometr. Hudba se pak změnila na údernou tucající pecku a já si řekla, že když jsem mohla tolikrát tančit v klubu do rána, uběhnu ještě aspoň dva další kiláky. Posledních pár set metrů jsem dokonce zvedla své temto leklé ryby a teď tu ležím na znak, píšu silou vůle a je mi v záplavě endorfínů dobře natolik, abych se těšila na další bolestivé setkání s tím, co pro mě běhání na začátku je.
HAPPY GO LUCKY 