Sním. Často, ráda a dá se říct, že celoživotně. Vytvářím si iluze, stavím vzdušné zámky, utíkám do země za zrcadlem. Všechno, co se v chytrých knihách i babských radách pro šťastný život nedoporučuje… s vykřičníkem. Současně s tím sněním žiju tady na zemi a dělám všechno proto, abych byla v souladu s těmi sny. Občas čumim jako puk, že to jde, jindy mlátim čelem o stěnu, proč to nejde, když je to přece jen v hlavě.
Minulý měsíc jsem absolvovala intenzivní kurz učitelství jógy pořádáný americkou školou. Kromě tradiční filosofie, asán a anatomie jsme měli i lekce podnikání v oboru jógy a to velmi americké. Před dvaceti lety jsem v Americe rok studovala střední školu, o pár let později tam lepila odřená kolena jako plavčík na bazénu a ještě nedávno jsem v pracovala v produkčním servisu pro americké reklamy a filmy. Nemám na okně americkou vlajku, pouze tibetskou. Nelíbí se mi, že prezident Obama před lety odmítl setkání s Dalajlámou, ale politická situace v naší zemi mi taky není po vůli. Učit se jógu od amerických lektorů, kteří studovali u indických mistrů považuju za plnohodnotné vzdělání v daném oboru. Kromě jiného, jsem si tak uvědomila, jak odlišná výchova je v různých zemích. Všichni moji spolužáci byli cizinci. Vzhledem k malému počtu studentů, bylo nás pět, jako od Poláčka, jsme měli možnost se blíž poznat a projevit. Nechci všechny házet do jednoho pytle, ale jistým generalizacím se neubráním. Američani jsou ve školách vedeni k sebevědomí. Věří si, když o sobě mluví na veřejnosti bez ohledu na to, co říkají, umí a znají. Do emailového podpisu si dají hlavičku vysoké školy, kde studují, aniž by na katedře asistovali s tím, že to je dobré pro budoucí kontakty. Jsou vedení k úspěchu, dopovaní jedinečností a výjimečností. Nešetří superlativy a nadnesenými slovy. Já, z jiného kontinentu, mám pocit, že všechny moje školy mě vedly k uniformitě, obyčejnosti a díky za to pokoře. Stydím se mluvit před více lidmi a co si pamatuju, tak jakákoli vyjímečnost nebo jedinečnost byla ve škole vždy spíš podezřelá než vítaná, ale zůstal ve mně respekt. Respekt k učitelům, vzdělání i k podnikání. Po letech měním svou živnost a začínám znova. Do “rekvalifikace” jsem investovala hodně času i peněz. Pod vlivem buddhismu si budu plnit český sen s americkým mottem jedné ze spolužaček. Když do něčeho investuju, chci, aby se mi vrátilo aspoň tolik, kolik jsem do toho dala.
HAPPY GO LUCKY 