A je vymalováno…

V úterý jsem měla vzácnou návštěvu. Vzácnou v mnoha smyslech, ohledech i pohledech. Přijela za mnou princezna z Dubaje, přivezla mi datle a pošťouchla k tomu, abych přešla od slov k činům, aniž by to věděla. Seznámily jsme se před rokem přes internet. Rubrika ona hledá něco, někdo jí poradí někoho, kdo o tom něco ví a nějak to dopadne. Z rande na slepo se nám vyjíjí pěkný vztah. Když spolu cvičíme ve dvojici, vzbuzujeme pobavené úsměvy. Když spolu mluvíme, většinou vzpřímeně sedíme s hlavami v oblacích, kde svá dramata, hrají hinduistická božstva. Ta nás zajímají jako jiné lidi baví nekonečné seriály. Naše světy se diametrálně odlišují, ale máme společnou řeč. Minimálně sánskrt. Jsme jedna velká, druhá malá, ale jinak jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet. Kamarádka je Slovenka. Drobná, tmavovlasá, sezdaná matka dvou dětí žijící v exilu. Já jsem svobodná blonďatá Češka se sklonem k  vytváření si tukové zásoby hlavně na břiše. Každá blondýna má svou brunetu.

Inspirovala mě svými slovy, svým nadšením a energií. Druhý den jsem už hýbala nábytkem a čistila prostor od nánosů minulosti, která v něm se mnou kdysi bydlela. Našla jsem pár úsměvných memorabilí a vytvořila seznam všech knih, které vlastním, má 340 položek. Viním z toho svou přetrvávající produkční potřebu vytvářet přehledy v excelových tabulkách a rovnat věci pro bláhový pocit, že mám svět pevně v rukou. Iluze, z níž se dlouhodobě léčím. V pátek přišly na návštěvu kamarádky, abychom strávily společný čas strháváním tapet a malováním při neustálém štěbetání, jak to holky dělávají, když spolu něco dělají. Šlo nám to všechno a po pár hodinách bylo vymalováno.

V sobotu mi to nedalo a vyměnila jsem koupačku za pokračování rekonstrukce. Letos jsem byla u vody uspokojivě často, že jsem s pokorou k dostatku a občasnou studenou sprchou strávila jeden z nejteplejších dní v roce malováním další stěny. Jediná jistota je změna. Ranní nákup ve dvou kutilských supermarketech, pak celodenní lepení, měření, kytování, malování a litry zeleného čaje, jinak nic a bylo mi dobře jako bych byla na vrcholu světa. V noci jsem nemohla spát, protože jsem buď byla přetažená jako bývají děti, nebo tak nakoplá z toho, jak jsem sama sebe překvapila malířským výkonem, že se mi ještě pořád do krve uvolňovaly endorfíny. Případně jsem byla předávkovaná teinem a poloudušená všudypřítomným vedrem. Ať už to bylo jakkoli, přeměna bytu na studio je pro mě cesta ke svobodě. Měním staré za nové, stejné za jiné a jisté za vzrušující. Můj život je to, co mám v rukou a je na mě, jak pevně se chytnu. Je to celkem jízda, takže pevné sevření přichází instinktivně. Po letech cítím nával krve do hlavy. Jsem v opojení svých vlastních slibů a příslibů. Pro kancelářské krysy je svět fyzické práce jako návštěva Disneylandu nebo ašrámu, dle osobních preferencí. Ježdění válečkem po stěně nahoru a dolů může být aerobic nebo cvičení jógy. Pro mě to je natahování se, dřepání si, úklony, záklony, meditace a nakonec poklona. Poklona sobě, světu a těm, kteří se živí manuální prací. Zbyly mi tři litrové kyblíky svěžesti. S radostí přenechám tomu, kdo cítí potřebu změnit barvu.