35 let jsem byla vodácká panna. Strkat si oblečení a hygienické potřeby do barelu a svírat celý den pádlo sedíc ve vratké loďce na hnědé řece nepatřilo mezi moje letní touhy. Musela jsem to podědit, protože moji rodiče rozhodně nejeli na svatební cestu do Jiljí. Odříkaného chleba ukrojila jsem si letos hned tři krajíce. Iniciace proběhla na Ohři, sotva týden po povodních. Voda valila a první posádka se cvakla sotva po pár metrech. Proud je nekompromisně unášel směrem k Lokti a já taky valila – oči, jaký to je adrenalinový sport to vodáctví. Když jsme po několika hodinách mokří a promrzlí stavěli stany v kempu pod hradem, byla jsem připravená uzavřít kapitolu “ahoj vodáku” do trezoru a ztratit klíč.
O měsíc později jsem se nechala v rámci partnerské loajality přemluvit ke druhé vodácké výpravě. Vyzbrojená lahví rumu a pozitivním myšlením jsem znovu usedla na háček. Ploučnice je velmi úzká řeka, kde člověk zúročí zkušenosti z opičí dráhy, neboť v cestě vodákovi leží kmeny stromů, někdy i několik za sebou, tak nezbývá než je podplout ve velmi hlubokém záklonu, případně přeskočit a ideálně dopadnout suchou nohou zpátky do plastové lodičky. Některé úseky se táhnou jako týden před výplatou, ale celkový dojem vylepšil moje hodnocení sjíždění řek a dostala jsem se do modrých čísel. Při kempování na indiánské louce kdesi za Mimoní, kde nejsou nejen indiání, ale ani vymoženosti kolonizátorů v podobě kiosků a kadibudek, jsem se při výzvědné výpravě mezi okolní stany přesvědčila, že jestli mám kapitolu “ahoj vodáku” dopsat, potřebuju malý plynový vařič, abych si mohla uvařit čaj. Horké letní dny, za něž letos vesmíru nepřetržitě děkuju, mě zatím bez vařiče přivedly na třetí výpravu po proudu. Tentokrát jsme sjížděli Sázavu ze Zruče do Českého Šternberku. Podle statistik byl tento víkend historicky nejteplejším a řeka nám byla příjemnou chladírnou. V podstatě jsme Sázavu částečně plavali a já konečně připustila, že kapitolu dopíšu, protože ačkoli moje země nemá moře, má řeky a ty mají jezy a pod jezem vypadá i hnědá voda křišťálově čistá. Navíc jsem si u stánku kromě kofoly a naloženého hermelínu koupila za stopade pádlo. Důvodem byla technická závada na pádle z půjčovny, které neustálo nápor a odpadlo – stručně řečeno odpádlo.
Na závěr parádního pozemského víkendu se strhla v nebi rvačka a bouřka smetla, co jí stálo v cestě. Stromy lehly do kolejiště a my uvízli ve vlaku. Motoráček o třech vagónech byl plný vodáků se sekyrkami, jimž bylo bohužel vedením ČD zakázáno proklestit cestu, a tak jsme tři hodiny čekali, než k nám až za tmy dojdou z nejbližší vsi profesionální hasiči a klacky ručně odhází. Chápu, že se dobrovolníci mohli při likvidaci poranit a žalovat pak ČD z ublížení na zdraví a navrhuju, aby průvodčí fasovali hlavičkové archy, na nichž se člověk podpisem zaváže pomáhat na vlastní nebezpečí. Po přírodních katastrofách přece řadoví občané běžně pomáhají likvidovat škody a stát, jež ČD stále částečně vlastní, je v tom podporuje.
HAPPY GO LUCKY 