Vděčnost

Photos - 2736

Je to pokora, poděkování nebo je její význam mnohem širší a dá se nazvat pochopením, sounáležitostí a úctou k životu, k přírodě, k sobě a tomu nad námi, ať už to nazveme vesmírem, bohem nebo svým vlastním pojmenováním.

Vděčnost počítá se v jakékoli formě – hlasitá, tichá i ta vyjádřená v duchu. Je k dispozici od rána do rána, v létě i v zimě, pro všechny bez rozdílu vyznání. A je zdarma, v akci až do konce světa. Stačí se zastavit, podívat se kolem sebe, vybrat si objekt nebo subjekt, případně oba dva najednou a spustit. Děkuju za tvou ruku, která mi pomohla se zvednout, řekne babička vnučce. Vážím si vaší odpovědi, řekne tazájící se dotazovanému. Těší mě teplo tvého paprsku, řekne dívka na ulici směrem ke slunci. Co když mi ale nikdo nepodá ruku, abych se zvedla nebo nemám koho se ptát? Co když nesvítí slunce a nehřeje?  Za co mám být vděčná?

Dejme tomu, že prší a ocelové nebe nevypadá, že by v blízké době chtělo přestat plakat. Před domem mám motorku a před sebou půl hodiny cesty domů. Psa by nevyhnal. V návalu naštvání mi nějaká vděčnost ani nepřijde na mysl. Dštím slova podobná venkovnímu počasí a nálada mi klesá pod toho imaginárního psa, co leží v rohu a nikam se mu nechce. Dejme tomu, že tenhle moment je bod zlomu a já můžu vytažením vděčnosti z paty překonat vtíravou negativitu situace. Počasí neporučím, ale své vidění můžu obalit do pastelových barev a promítat si je v očích na šedou masu nebe za oknem. Pokud to je moc bujné fantazírování, můžu zůstat nohama na zemi a využít to dočasné vězení k přemýšlení, k práci, k meditaci. Cokoli je možné, i odjet domů v dešti se dá, ale proč riskovat nehodu nebo nachlazení, když čas je relativní a v těch hodinách, které kvůli dešti ztrácím možná nabývám něco mnohem důležitějšího, jen to pro samou vodu nevidím. Jsem vděčná za to, že mám v dešti střechu nad hlavou. Děkuju kapkám deště, že smývají holubí trus z parapetu. Vděčnost nám dává pocit naplnění, ačkoli mnohdy jen malý a pomíjivý, můžeme si celé dny vystavět z těchto okamžiků a pak nebude prostor na zoufání, na strádání, na nedostatek. Vděčností se stáváme součástí celku a nejsme sami. Patříme sem, na zem, která nás svou přitažlivostí nenechá spadnout do černé díry, když nás po své ose nese kolem slunce.

Na začátku září jsem se naučila popěvek, kterým se vyjadřuje vděčnost za jídlo. Když jsem ho slyšela zpívat poprvé, přišlo mi to trapné. Podruhé jsem se přidala, ale nezpívala. Při třetí příležitosti jsem se stydlivě a tiše připojila. Čtvrtý den jsem se na uctívání jídla a kuchařů těšila a patý den jsem tam stála první a s otevřenou náručí čekala, až se ostatní chytí za ruce, vytvoří kruh a společně požehnáme jídlu a poděkujeme kuchařům. Po návratu domů se zvyku žehnání pokrmů držím. Můj kluk se na mě dívá a říká si asi, že jsem trapná a nebo taky ne. Možná tiše, možná po svém se přidává a sdílí moji vděčnou radost ze života.

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.

One thought on “Vděčnost”

  1. radost te cist, draha mila 🙂 kdekoli a kdykoli 🙂 vzdycky, kdyz rano a vecer dekuji za pozehnani, co mi den nadelil, si vzpomenu na meho milovaneho sy safranskeho:

    Today I am thankful for the word Gratitude, a word in which I can make myself at home. It’s not a prestigious Park Avenue condominium of a word like Transcendence or a palatial mansion of a word like Enlightenment. Gratitude is four walls, a ceiling, a floor. And a chair? Yes! And a window!

Comments are closed.