Před rokem touhle dobou jsem věděla, že zima bude jen dočasná, a tak jsem si užívala šedé nebe, tlusté svetry a zarudlé nosy. V kapse mě hřála letenka do Asie, kde jsem pak od ledna strávila téměř půl roku. Letos, kdy krajinu opět posedla zima a vánoční atmosféra číhá na každém náměstí, se moje vyhlídky na teplo omezují na ústřední topení, svařák a saunu. Do minulého týdne jsem si myslela, že saunu nesnáším. Byla jsem v ní jednou, ještě se školkou a pozvracela se tam. Od té doby jsem se saunám vyhýbala obloukem a bála se odjet do Finska, abych se nevystavovala zbytečným traumatům. Držela jsem se všeobecných pravd, že zkušeností se člověk učí a nemá opakovat stejnou chybu dvakrát. Je zajímavé, jak je má přilnavost ke zkušenostem selektivní. Po alkoholu jsem se taky pozvracela a přesto opakovaně pozvedám sklenku k přípitku.
Do sauny jsem se dostala úplnou náhodou. Přála jsem si oslavit narozeniny u moře, což vyslyšel můj milý a odvezl mě na tropický ostrov uprostřed Evropy, asi 4 hodiny od Prahy. Po prvotním zděšení z přelidněné umělé pláže, kovového dna oceánu a na plachtě namalovaného nebe i s mráčky, jsem si přenastavila vnímání věcí na samá pozitiva a obdivovala, jak lidé dokážou vypěstovat banány plodící deštný prales v hale, simulovat vodopád a vytvořit celkem věrohodný mořský proud. Věci nejsou nikdy špatné, záleží jen na tom, jak o nich člověk přemýšlí, řekla jsem si při vstupu do sádrového chrámu Angkor Wat a přenesla se v mysli zpátky do Kambodži. V zajetí vzpomínek jsem zapomněla, že nesnášim saunu a už jsem seděla na dřevěné lavici obklopená podobně horkým vzduchem jako v únoru v Siem Reapu. Dávicí reflex se nenastartoval a já po 3 dekádách zavržení vzala saunu na milost. Šprťácky jsem si na informační tabuli nastudovala postup při saunování a po 2 hodinách měla pocit, že jsem se jako had svlékla z kůže a byla celá nová. Tropical island připomíná Bibione v sezóně, ale jako trenažér exotické dovolené funguje podobně jako Sapa alias Malá Hanoj v pražské Libuši.
HAPPY GO LUCKY 