Porozumění

Základ fungujícího partnerství je prý v porozumění. Lidé se většinou spojují do dvojic na základě nějaké shody, ať už intelektuální, emocionální nebo fyzické. Jazykové porozumění je až druhořadé, protože mimika, gestikulace i erotika jsou schopné na nějakou dobu zastínit sémantickou bariéru. Podobně to funguje v populární hudbě. Můžete se zbláznit do písničky, v níž neodolatelný hlas cosi v chytlavých rýmech opěvuje a po čase s hrůzou zjistit, že jste si několikrát za den pouštěli ódu na smradlavé ponožky svobodného třicátníka.

Jsou dny, kdy mám pocit, že nikdo jiný na světe, než ten kluk, co s ním žiju, mi tolik nerozumí. Když jsme se seznámili, musely se někde ve vesmíru srazit paprsky slunce, protože všechno bylo zalité zlatým světlem. Intelektuálně jsme si rozuměli v momentě, kdy jsem se dali do řeči. S postupujícím večerem a ubývajícím vínem jsme si notovali emocionálně a noc završili takovou fyzickou shodou, že na to dodnes vzpomínám. Když jsme spolu po letech začali žít, nerozuměla jsem vůbec ničemu. Proč skladuje krémy na boty v koupelně, proč má v kuchyni jen misky a žádný talíř? Paradoxně jsme se společným bydlením dost odcizili. Pozorovali jsme se, zkoušeli hranice vzájemné trpělivosti a učili se sladit se na jednu frekvenci. Randění bylo co do porozumění mnohem snazší.
Zhruba po půl roce se nám doma začala tvořit taková pohodlná skořápka, která je vyskládaná z našich společných příběhů, plánů a snů. Má po stěnách šrámy z hádek a nedorozumění, přesto je pevná a chrání nás jako bublina. Může kdykoli prasknout, ale taky může vydržet věky.

Na nástěnce v čekárně u lékaře jsem četla, že se rodíme jen s určitým množstvím mozkových buněk, které se narozdíl od jiných v těle, neobnovují. Vysílené zahálkou mizí a na jejich místo zeje prázdnotou a tou pak trpí naše pamět. V rámci zachování schopnosti ukládat informace, je třeba neurony cvičit, aby se aktivovaly a vytvářely paměťové stopy. Jako ve všem, i tady s mírou, aby nedošlo k přesycení a následné hlášce “pamět je plná, není místo pro nové informace” , tudíž zapomínat se taky hodí.
Následně jsem na internetu zjistila, že ten plakát z čekárny už není aktuální, protože vědci prý zjistili, že i nervové buňky se obnovují.
Ať už tak, či tak, je pro nás lepší opakovat si jen to, co chceme uchovat a zapomínat na negativa. Vytahování křivd z minulosti blokuje vytváření pozitivních struktur a zavání výměnou partnera za někoho s lepšími předpoklady stimulace.

Na závěr praktická ukázka ze života jaký je.

Ona: Ty mi rozumíš, jen když mlčím.
On: A ty mi nerozumíš, ať říkám, co říkám.
Chvíli na sebe tupě civíme a pak se začneme smát.