Holky a mašiny

image
Často na svou bílou Vespu odkazuju jako na motorku a někdy dokonce řeknu mašina. Ti, jejichž záchodky označuje kroužek, z nějž vede šipka nahoru, protáčejí oči a posměšně se šklebí, protože skútr je tak maximálně prskolet, v lepším případě fichtl. Jako není to žádné žihadlo, ale vytáhnu z ní i něco přes kilo a taky jsem si musela udělat papíry na velkou motorku, protože je to stopadina. Navíc je to designová ikona a s rokem výroby 2001 respektuhodná starší dáma, která už má něco za sebou. Moc nežere, ale někdy se bezdůvodně sesype a to pak stojí a nehne se, ani když jí nakopávám. Nerada vzpomínám na dny, kdy jsem se zničenou špičkou boty nasedala v helmě do tramvaje a zubama drtila italské nadávky. Jednu sezónu se to opakovalo ob den snad měsíc a vždycky, když se na ní přijel podívat její osobní lékař, vůbec neškytala a chytla jako lesní požár v létě.
Moje okolí, zejména kolegové v práci, kam jsem pravidelně přijížděla zpožděná a naštvaná, nechápali, proč se na ní nevykašlu. Jako by neznali slogan Kofoly…
Miluju jí. Bezmezně a trapně, jak se jen kus plechu a bakelitu milovat dá. Dává mi svobodu, zefektivňuje přesuny z bodu A do bodu B i C. Osvěžující ranní vítr rozhání zbytky ospalosti a kličkování mezi auty na magistrále připomíná bobříka odvahy a cvičí pozornost a reagování na nečekané situace. Když prší, tak kapky buší do tváří jako hroty minikopí a bolí a studí a celá jízda je jak za trest. Zkraje sezóny a pak znovu na jejím konci bývá vzduch tak studený, že se v sedle klepu zimou i pod vrstvami 2 péřovek a 3 svetrů a 4 vlněných ponožek. Malá kolečka se smýkají na kolejích a snadno zapadají do děr i dírek a následné drncnutí srazí zuby k sobě jak vojáci paty při ranním nástupu. Spadla jsem dvakrát a naštěstí bez následků. Naraženiny a odřeniny se zahojily dřív, než jsem se stihla vdát. Doufám, že než jednou stihnu porodit, bude legální vozit si na břiše kojence, aby se vášeň v rodině předávala už od první chvíle.

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.