Minulý víkend jsme s holkama běžely z Kvildy do Prahy. V sobotu o půlnoci, kdy mě vyděšenou, s rozsvícenou čelovkou, kamarádky vysadily z auta do deště a tmy, řekly běž a odjely, jsem si byla jistá, že jestli přežiju, končím se závoděním, s během i s nima. V neděli, kdy jsem se pro změnu v dešti jako paralyzovaný kamzík drala nahoru na kopec u Zbraslavi, abych pak klouzala modrou pěšinou zpátky k řece, jsem si potvrdila, že to, z čeho má člověk největší strach, se mu jednou stejně postaví do cesty, aby se s tím popral. Běh lesem od fáborku k fáborku byl pro holku s nulovým smyslem pro orientaci i ve dne noční můrou. Když jsme po 37 hodinách jako poslední doběhnuvší tým všechny společně protrhly cílovou pásku, cítila jsem se nebesky hezky. V středu sedím s medailí na krku doma, prohlížím si fotky a jsem vděčná za zážitky, které mi Vltava run dal. Zatím, podobně jako u bungee jumpingu, tu euforku nemám potřebu opakovat, ale jestli ještě někdy budu Powerfool girl, tak budu muset začít trénovat, protože to pak na trati může být mnohem větší pohoda.
Běhání mi připomíná, že zdravé tělo je požehnání a taky, že bez dřiny ke mně nepřijde úleva, která je jako droga omamná a zcela legální.
V moderní společnosti, třeba u nás v Praze, dávno nehoníme potravu po lese, už ani nemusíme chodit na nákup, protože Tesco nám to přinese, a tak honíme uzávěrky a deadlajny v uzavřených místnostech a po lese pak svá ega, cíle a vášně případně čas a osobní rekordy.
HAPPY GO LUCKY 