VLTAVA RUN

IMG_0869

Minulý víkend jsme s holkama běžely z Kvildy do Prahy. V sobotu o půlnoci, kdy mě vyděšenou, s rozsvícenou čelovkou, kamarádky vysadily z auta do deště a tmy, řekly běž a odjely, jsem si byla jistá, že jestli přežiju, končím se závoděním, s během i s nima. V neděli, kdy jsem se pro změnu v dešti jako paralyzovaný kamzík drala nahoru na kopec u Zbraslavi, abych pak klouzala modrou pěšinou zpátky k řece, jsem si potvrdila, že to, z čeho má člověk největší strach, se mu jednou stejně postaví do cesty, aby se s tím popral. Běh lesem od fáborku k fáborku byl pro holku s nulovým smyslem pro orientaci i ve dne noční můrou. Když jsme po 37 hodinách jako poslední doběhnuvší tým všechny společně protrhly cílovou pásku, cítila jsem se nebesky hezky. V středu sedím s medailí na krku doma, prohlížím si fotky a jsem vděčná za zážitky, které mi Vltava run dal. Zatím, podobně jako u bungee jumpingu, tu euforku nemám potřebu opakovat, ale jestli ještě někdy budu Powerfool girl, tak budu muset začít trénovat, protože to pak na trati může být mnohem větší pohoda.

photo 5

Běhání mi připomíná, že zdravé tělo je požehnání a taky, že bez dřiny ke mně nepřijde úleva, která je jako droga omamná a zcela legální.

V moderní společnosti, třeba u nás v Praze, dávno nehoníme potravu po lese, už ani nemusíme chodit na nákup, protože Tesco nám to přinese, a tak honíme uzávěrky a deadlajny v uzavřených místnostech a po lese pak svá ega, cíle a vášně případně čas a osobní rekordy.

IMG_0889

photo 4photo 1IMG_1041IMG_0979photo 2 IMG_0971

 

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.