Psí život

Chtěla bych mít psa. Velkého, aby se dal pohladit, aniž bych si musela sednout na bobek.

V rodině už jednoho psa máme.  Je to trpasličí jezevčík, a když všichni stojíme, štěká, protože všichni měříme nad 170 centimetrů. Nedivím se mu, musí se cítit frustrovaný. Možná proto má ego dogy a útočí na všechny, kdo ho převyšují, takže kromě yorkshirů a krysaříků úplně na všechny. Vždycky, když ho venčím, bojím se, že se vrátím s pláčem a prázdným vodítkem. V interiéru ho zbožňuju. V 7 letech stále vypadá jako štěně a má obdivuhodný talent se mazlit. A cvičí jógu, takže nic proti Leonovi, je to prcek s velkým srdcem.

Tihle maličcí mají velký potenciál. A tu rodinu, do které se narodili, si vybrali skvěle, ale o nich ještě napíšu víc a podrobněji, protože stojí za samostatnou zmínku.