Je to jak jezdit na kole…

Od té doby, co si nosím práci domů, trávím mnohem víc času venku. V podstatě jsem na služebních cestách, abych si v praxi vyzkoušela, co to je cyklistika.

Zero Urban

 

Po roce studia torzní tuhosti karbonu a elegance oceli jsem nafasovala služebák a vyrazila zjistit, co je pravdy na tom, že jezdit na kole se nezapomíná. Když jsem vyjížděla ze dveří, přála jsem si, aby všichni viděli, na jak pěkném kole jedu. Po pár metrech jsem se začala modlit, ať mě hlavně nikdo nevidí, protože neumím sjet z obrubníku, natož pak na protější vyjet a už vůbec si netroufám jet v provozu po silnici, a tak to krásné kolo vedu ulicí plnou lidí a koukám se do země, abych je neviděla, jak se diví. Připadala si v tu chvíli jako špičkově vybavená lyžařka, která s vyděšeným výrazem pluhem sjíždí po modré. Dorazila jsem domů zpocená víc stresem než fyzickou námahou, protože ta kola, nad nimiž jsem levitovala na osedlané tyčce, jsou strašně úzká a působí velice křehce. Navíc jsem neměla náhradní pneumatiku a kdybych jí měla, mohla bych jí maximálně přiškrtit otevřenou ránu, protože na defekt zatím nejsem vyškolená. Druhá vyjížďka byla o poznání lepší. Dokonce se mi podařilo odlepit dlaň od řidítka a naznačit pohyb, kterým, až  jednou pojedu po silnici,  budu signalizovat odbočování. Zjišťuju, že postupně přivykám tvrdému sedlu, a nebo už jsem ztratila cit. Po třetí jsem vyjela ráno. Jsem z Vespy zvyklá, že mě proudění větru probere a zbystří mi smysly. Na kole je ten ranní budíček doplněný ještě o šlapáním vyplavené endorfíny, takže člověk sesedá bdělý a šťastný. 

jako pírko
držím kolo nad hlavou, protože skoro nic neváží a taky proto, že mi můj kluk řekl, že se to tak dělá.

 

Při čvtrté jízdě jsem začala uvažovat o vycpaných kalhotách, ačkoli v tu chvíli bych byla brala i plenu pro seniory, jen abych si hověla o něco komfortněji a mohla si plně užít to, že už jedu celkem plynule a jsem schopná si otřít nudli u nosu, aniž bych přestala šlapat. 

IMG_8643

Po nedělní vyjížďce podél Vltavy do Černošic a zpátky do centra přes Náplavku, kde začínal festival Khamoro, jsem se před Bajkazylem cítila dost na místě.  Sice jsem si nevzala Garmin, protože ho nemám a nezapla Stravu, protože se neumím pořádně pustit řidítek, natož abych zvládala ovládat telefon, ale za cyklistku jsem se ten den považovala a už zase jsem si přála, aby mě všichni viděli, o jak pěkný kolo se opírám. To je totiž konkrétně na Náplavce jistější varianta, protože cyklostezka tam přes léto patří všem a vyhrává ten, kdo na ní byl dřív, ať už jel, šel, stál nebo seděl. 

photo

To kolo, co na něm teď jezdím, patří do stáje Festka, kde se krásná kola rodí.

 

 

 

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.