Tak dlouho se běhá s dopadem na špičky, až začnou tak moc bolet lýtka, že už se nepopoběhne ani metr, a tak se sedne na kolo, aby se ta bolest přenesla do stehen. Ranní vyjížďka podél Vltavy splnila účel. Zatímco po probuzení jsem měla z olova jen lýtka, teď už mám železné celé nohy. Zítra budu muset jít plavat, abych odevzdala i paže a v neděli budu jen ležet u rybníka a poprosím kamarády, aby mě vždycky jednou za čas otočili, protože má slunit, tak abych se nespálila. Tolik fyzické bolesti už bych neunesla.
Proč si to dělám? Protože se tak cítím ve své kůži. Doslova. Cítím, kde mám svaly a které jsou slabé. Cítím, kde mám maxima a kde rezervy. Cítím, jak mi pot odvádí z těla toxiny a nasranost. Cítím se sice bolavá, ale šťastná, protože se koupu v endorfínech a všechno mi připadá tak nějak snazší. Kromě chůze do schodů a zvedání nohou vůbec.
Žeru, jak je po ránu město rozespalý a sotva dvacet minut od centra panáčkují po cestách zajíci a u krajnice svítí červené květy máku. Taky se mi líbí, jak urbanismus rozesel do neutěšených koutů pod výpadovkou z města dočasné buňky pro stavaře a jak jim to tam zapomenutým sluší v té nehostinné pustině. Baví mě pohled na zamlklé rybáře, kteří od svítání hypnotizují hladinu. Všudypřítomné ticho protrhávají jen výkřiky ptáků a nebo cvrček, který spustí, když přestanu šlapat a jen se kochám.
Z Braníka vedou cyklostezky podél Barrandovské skály do Radotína a tam přes dva mosty včetně jednoho zavěšeného do Modřan a podél řeky pořád dál až klidně do centra dění pod Palačák. O víkendu a za slunného letního odpoledne to na Modřanské části stezky a na Náplavce bude zaliděné jako Čína, tak buď jeďte ráno, v dešti a nebo se nakažte filantropií. Je to tak 20 kilometrů a žádné kopce.
HAPPY GO LUCKY 