MOJE JÓGA

moje_joga

 

Skrze svá chodidla začínám vidět, jak se mi jógou proměňuje jejich tvar a přilnutí k zemi při chůzi i za stoje. Chodidla jsou mi kořeny, které se vsají do země a nehne s nimi strach ani vítr. Od nich stavím tělo do vzpřímené pozice a je to krásné – jen tak stát – nic necítit, jen být. Necítit ve smyslu nepohodlí nebo bolesti. Když hledám pohodlí v pozici hory, začínám od chodidel a kotníků. Pokračuju přizvednutím jablíček kolen a předních stehenních svalů. Vtáhnu pupík směrem k pátěři a povolím spodní řady žeber. Ramena zvednu nahoru, stáhnu dozadu a dolů a s pokorou přiblížím bradu k hrudníku. Protáhnu páteř za temenem, povolím svaly v obličeji a vyšvihnu lehký úsměv.

Paže mi volně leč pevně visí podél těla s dlaněmi obrácenými ven. Nadechuji a vydechuji. Několikrát za sebou, zcela vědomě. Postupně dech prohlubuji a přidávám udžají, co zní jako moře.

První rozpažení do široka do stran je jako otevření se všemu okolo sebe s pevným postojem nohama na zemi a pohledem postupujícím z širokých obzorů nahoru za sluncem, za jedním bodem, který obsáhne celý vesmír a na chvíli mě nechá splynout s nekonečnem.

Předklon doprovázený výdechem je gestem poklony a pokory, se kterou přijímám to všechno kolem jako požehnání*.

Když se po klesnutí do chaturangy a proplutí do psa hlavou nahoru poprvé ten den zvedám do psa hlavou dolů, cítím, jak se protáhne celá délka páteře. Někdy slyším tiché křupnutí. Celé tělo je jako jedna linka složená z malých navazujících jednotek. Od první krční obratle až po klouby v palcích u nohou. Chvíli se houpu v bocích ze strany na stranu, prošlapuju chodidla, hýbu koleny a pak… začínám kotvit. Prsty rukou rozložím do podložky jako by se každý kloub chtěl přilepit na zem a pod maličko přizvenutou dlaň by se pohodlně schoval hrášek. Vtočím lokty dovnitř směrem k sobě a podpaží stáhnu k zemi, zatím co ramena odtáhnu od uší a roztáhnu prostor mezi lopatkami. Hlavu nechám ztěžknout a povolím krk. Nasměruju pohled k prstům u nohou a vytáhnu pánev nahoru a dozadu. Paty prošlápnu, abych zpevnila celou délku nohou a přizvednu kolena. Když do sebe všechno zapadne, jak má, je to úleva. Stojím jako střecha nad svatyní všehomíra a vnímám, jak mi tělem prochází teplo mého dechu.

*Slovo, požehnání, se mi moc nelíbí. Mám ho spojené s katolickou kostelní mší a ačkoli to nebyly traumatizující zážitky, cítila jsem tam pod kůží chlad. Dlouho jsem to nezkusila, možná se mýlím, ale v buddhistickým svatostáncích mi vždy bylo teplo po těle, ne jen proto, že je v Asii většinou dost vedro. 

 

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.