Po třech dnech zajímavě alternativního jídla na stáncích BYC festivalu, jsem se probudila lačná po staré známé vietnamské kuchyni. Celkem konkrétně jsem si představovala místo jako Monsieur Vuong v Berlíně a chuť nezahnal ani déšť, který se od rána pouštěl z nebe po provazech. Cestou do čtvrti Gracia jsem zůstala uvěžněná pod slunečníkem kavárny, kde jsem si objednala kávu s mlékem a croissant stejně jako všichni ostatní deštěm zastavení hosté a pravděpodobně 90% mimo domov snídajících španělů obecně. Natahovala jsem pití kávy jako japonský čajový rituál až do chvíle, kdy jsem už nemohla dál jen tak sedět, protože mi začalo kapat za šos. Nasadila jsem si splash defender alias voděodolný batoh, který jsem si koupila v Thajsku po oslavě Songkranu, kdy šlo všechno nepromokavé zboží na slevy, a vyrazila mhouřit oči proti kapkám deště hledajíc v mokré mapě byt kamarádky. S vědomím bezpečně suchého převlečení v batohu jsem šlapala do louží, skákala a cákala a otevírala náruč lijáku. Dětská radost, kterou si v každém dešti nedovolím, chutnala svěže a svobodně. Stejně tak jako vietnamské jídlo z restaurace La Vietnamita, kam mě Diana vzala, protože jsem jí ještě mokrá stihla říct, o čem od rána sním, že sním.
Restaurace funguje na principu zařiď si sám. Na velkých černých tabulích je postup obrazem i slovem vysvětlen a objednávkové formuláře by přehlédla jen zamilované šestnáctka, protože kolem nich člověk musí projít k pultu, za nímž kmitá obsluha kuchyně.
1. Vyplnit a podepsat formulář představující denní i stálou nabídku
2. Odnést formulář k pokladně a zaplatit
3. Čekat, až se z kuchyně ozve jméno, kterým je objednávka podepsána, zvednou zadek a dojít si tam.
4. Jíst, pít a užívat si (asi, aby se kyselým ksichtem nekazila chuť ostatním)
HAPPY GO LUCKY 