za to, že vyhlásil stávku a donutil i mě zastavit se a strávit 2 noci procházením složek s daty dávno minulými.

Vymazala jsem 20 giga informací a připadala si jako Benjamin Button, který s přibývajícím věkem mládnul.

Inspirovaná videem k 10.výročí mé oblíbené Sunscreen son jsem smazala staré bankovní výpisy a uložila si milostné dopisy.

Zabralo mi to 2 zmiňované noci, protože to nešlo jen tak vyházet. Jsou vzpomínky, které je potřeba ještě několikrát prolistovat, než je odhodíte do černé díry minulosti. Počítačová čistka byla dobrá připomínka toho, že ulpívání na minulosti nám brání otevřít se novým příběhům, jednoduše proto, že už pro ně nemáme kapacitu.

V průběhu cesty do minulosti jsem se smála i plakala. Zírala jsem na to, jak jsem byla mladá a litovala, jak jsem byla blbá. Musela jsem se několikrát proplesknout, abych se nezasekávala, protože číst si každý z 22 tisíc odeslaných mailů mě nikam neposunovalo. Rozšířila jsem si diář o ztracené kontakty, uvědomila jsem si, kolik skvělých přátel kolem sebe už léta mám a jak příjemné, je někam patřit. Spoustu složek jsem jen přesunula na disk s tím, že to později určitě proberu. Možná v důchodu, ačkoli když vidím naší mámu, jak ani v důchodu nic nestíhá, dost o tom pochybuju.

Jako Jan Neruda: “vším, čím jsem byla, byla jsem ráda”…

 

 

 

 

 

 

 

 

Vším jsem byl rád

Ba nač bych osudu snad svému lál,
že zahrával si mnou zde jako míčem,
že hned mě hladil, hned mne šlehal bičem, 
že ze mne ledacos už udělal
od skromné otázky až hrdé ku odvětě,
že padl jsem a vstal nastokrát – 
já ledačím už byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Mne osud do kolébky tvrdé dal,
pak na kazajku záplatu mi přišil,
pláč trpký novým jenom pláčem tišil
a jenom zkrátka mne vždy spořádal.
Však kolem pýcha, pýcha – ach ta krutě hněte!
já začal jsem do panských synků prát –
ba ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

A k bídě zas mně osud sílu dal,
že vykročil jsem v život volným krokem,
a síla rostla každým dnem a rokem,
až z chlapce zcela svůj se muž pak stal,
muž skromný v otázce, však hrdý při odvětě,
jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát –
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Když tedy byl jsem, co tak sluje muž,
hned pěkné dívky – přírody jak zvykem – 
mne učinily svojím zahradníkem
a luzně prály: Služ nám, muži, služ;
nadšeně pěstuj, co tak mile na nás květe,
kvést věčně chce a přece musí zrát –
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Však osud pravil: Do jistých jen dob!
Až přijde ti to velké milování,
smrt vyrvi dívku tvému celování,
ty žij a v prsou svých nos její hrob.
A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte,
ty sám a sám se máš jen žitím brát –
já ledačím jsem byl v tom božím světě,
též kryptou musím býti rád.

Mně řekl osud: Českým pěvcem buď,
pěj jen, co sluší nešťastnému lidu,
stesk zoufalý a žhavou jeho bídu,
tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť,
buď krutě zimna v nejparnějším lidstva letě,
tvůj lid má hojit, tobě srdce drát –
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

A dále řekl: Prostý voják buď!
Co přední stráž svůj v stálé pracné tísni,
nepřátel slina oko tvoje třísni,
a kámen zloby v tvoji bouchej hruď.
Ciť s sebou vše, co národ tvůj kde bolem hněte,
tisíckrát raněn zmírej nastokrát –
já ledačím jsem byl v tom božím světě
a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Snad osud lecjaký má ještě sen:
však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo,
a v mysli mé i v prsou všechno zdrávo –
nechť nový cíl dá tedy nový den,
zas začniž znovu osud, jakby od dítěte,
jinými do mne, mnou do jiných prát –
nechť čímkoli jsem ještě v božím světě,
čím budu kdy, tím také budu rád.