Děsně ráda snídám. 
Miluju hotelové snídaně nehledě na unylou hudbu, co se vleče z výtahu do lobby. Když necestuju, závistivě pozoruju turisty, kterak na sebe po ránu mžourají sedíc nad miskou müsli ve výlohách hotelových restaurací. O víkendu doma připravuju opulentní tabule a muka pro chudáka mýho kluka, který by nejradši seděl s rohlíkem v rohu. Jednou za čas si dám ranní schůzku v kavárně.

Jsem snídaňový typ.

Kavárna Pod Lipami, pro letenskou partu v podstatě klubovna, pro mě zážitek s titulkem dnes poprvé…
Líbilo se mi tam snad všechno včetně polštáře v okně a jídelního lístku na klipsně. Dala jsem si latte, abych na hebkou pěnu mohla nasypat trochu krystalů cukru a po lžičkách je nechala křupat v puse. 

Slečna za pultem byla milá a vůbec se nezlobila, když jsem si obloženou housku rozlepila jako sušenku Oreo, půlku snědla a pak se divila, že mi na druhé polovině nic nezbylo. Přinesla mi náradní obložení tak krásně naservírované, že kdybych už neseděla, sednu si.

Jediné, co mi nesedí je ten název. Pod Lipami zní jako čtvrtá cenová hospoda, kde se snídá pivo a tlačenka. Nebylo to tak dřív, náhodou?