Ráno na houby

Houbařská sezóna je v plném proudu. Na lesních cestách parkují Škodovky všech generací, pěšiny křižují všechny generace lidí s košíky a do ticha se ozývají hlasy volající  “kde jsi?”

Každoročně “houby” najdu, a tak už ani nenosím košík. Orientačně zmatená trávím víc času pokukováním po ostatních než na zem, protože po první minutě v lese netuším, odkud jsme přišli a kudy budeme odcházet. A už vůbec, kde jsme nechali kola…

Letos jsem našla 5 hub, všechny jedlé, najíst se z nich nemožné. Byly malé.

Malý byl i kluk, kterého jsem v mechu a kapradí chvíli hlídala. Nedal se nalákat na chození po spadlém  stromu ani na tajemství ukrytá v mé dlani a hnal se kamsi v houstnoucí houští. Zkusila jsem nejtrapnější trik, který jsem nikdy nechtěla používat a zahalekala na něj, že už jdu, bude tam sám a pápá. Přiběhl hned a dokonce mi dal ruku. Jsem bídná teta. Jestli bude večer smaženice, za trest si nedám.