Poslali mě do Erhartovy cukrárny pro dort. Po půl hodině hltání všeho, co tam měli očima, jsem odešla poslintaná s dortem v krabici a první, co mě napadlo, bylo že zakopnu a vysypu ho na dlažbu. Zasmála jsem se tomu (říká se tomu sámoška, když se smějete vlastnímu vtipu) a radši rychle směřovala proud svých myšlenek jinam. Nešlo mi to, pořád jsem se viděla, jak lížu šlehačku ze země a strkám si kusy korpusu do kapes. Pak jsem si všimala, že mi ta krabice ladí s barvou nehtů a začala tahat foťák z kapsy, že si to cvaknu, na památku asi nebo nevim proč. Skoro jsem ho upustila, tak jsem toho nechala a pár metrů před zastávkou zaregistrovala, že mi jede tramvaj. Rozběhla jsem se a došlo mi, že běh s dortem je disciplína, které končívá dost groteskně. Nechala jsem ji ujet a čekání na další si krátila nakukováním do krabice. Když přijela další, vystresovala jsem se snahou krabici šetrně zavřít. Ve finále jsem dort s cuknutím tramvaje málem vysypala paní do klína. Takový adrenalin z jednoho lanýžovýho dortu.
Svět je plný bezvýznamých osobních dramat na pozadí těch skutečných, asi abychom byli ve střehu.
HAPPY GO LUCKY 