Duševní zrada

Sotva jsem rozlepila oči, už jsem je mhouřila proti rannímu slunci, ačkoli na iPhonu 5 psali, že bude pršet. Často se v předpovědi pletou.  Měla bych jim přestat věřit, nebo začít věřit, že se to na iPhonu 6 zlepší.

Dala jsem si budík na brzo, abych měla čas v klidu posnídat kaši z mandlí, které jsem si přes noc namočila. A taky jsem si chtěla ukrást pár minut na čtení, protože jsem chycená do příběhu “bezbarvého Tsukuru Tazakiho” a teším se na každou další stránku. Murakamiho žeru. Jeho slohovky bych chtěla číst, kdybych byla japonská učitelka. Výrazový minimalismus otevírá celý hangár fantazii, která má autorem naznačené hranice a strukturu, aby se v ní nedalo ztratit. Líbí se mi jak je syrový a k věci. Cítím z jeho řádků klid a přesto napětí. Někdy vzrušení, jindy strach.

Napětí jsem pak pocítila ještě jednou, když jsem nasedla na kolo a zjistila, že nikam nepojedu. Přední kolo vydechlo a zdechlo – duševně zradilo. Sundala jsem ho a vyrazila na tramvaj, kde jsem si ještě chvíli četla. Všechno zlé je pro něco dobré. A kostel na Míráku je opravdu pěkná stavba na pozadí modrého nebe.