Nechtělo se mi vstávat, natož jít běhat. Za zataženými žaluziemi bylo ze zvuku pneumatik mlaskajících o vozovku slyšet, že pršelo. Trenér byl nekompromisní a než jsem rozlepila oči, už jsme stáli v šusťákovkách před domem. Každý máme jinou, tu šusťákovku a trenér je přezdívka toho, kdo ten den první navrhne, že se jde běhat.
Rychlostí blesku jsme dali malé kolečko. Čas jsem tipovala maximálně na 4 minuty na kilometr. Bohužel, bylo to 6.
Doma jsme pak každý funěli v jednom pokoji. On u sklapovaček a kliků, já si hrála s několika psy, dětmi a tančící kobrou. Pak jsem trenéra poprosila o fotku. Než si nastavil kompozici, praskly mi svaly i nervy a zoufale jsem na něj z posledních sil křičela, že je nemožnej.
Na usmířenou jsem mu připravila snídani a sobě taky.
Mix z misky
ovesné vločky
semínka ze slunečnice a dýně
mandle
sušené brusinky
půl skleničky horké vody, v níž je rozmíchaná lžička tahini, lžička medu a špetka skořice
půl broskve a kus banánu nebo cokoli jiného nebo taky nic navíc
