Ženy pod parou

Když jsme byli malí, pošťuchovali se moji rodiče regionálně – ona z Hranic haněla smrduté okolí Lovosic, on z Litoměřic se smál moravskému nářečí. My s bráchou jsme na zadní sedačce byli neutrální jako Švýcarsko a buď jsme počítali famfulíny  (indikátory větru u dálnice) nebo jsme si hráli s morčatama, která seděla v akvárku mezi námi ve stodváce. Po 37 společných letech začínají z moravské strany padat návrhy přestěhovat se z Prahy na sever. Věci se mění. Možná i lidé a rozhodně názory. Nakonec to tam prý zase tak moc nesmrdí…

Já tomu puchu přivykla a nevadí mi, protože ho mám spojený s dětstvím u milované babičky, která vždycky všechno přebila Pitralonem, který používá dodnes.

Každopádně souhlasím, že Litoměřice mají něco do sebe. Kromě vkusně opravených domů, parku s dětským dopravním hřištěm, podloubími rámovaným náměstí, hojných kulturních akcí a překvapivě i dobře zásobených prodejen s textilním zbožím, tu pod parkánem mají skvělou kavárnu postavenou v bývalé nádražní čekárně. Je příznačně nazvaná “Káva s párou” a nezadá si s velkoměstskými podniky ve stověžaté. Před vchodem stojí mašina s cedulí nenastupovat a o kus dál se za trsem levandule rozpínají celé Litoměřice postavené jako model a kolem dokola omotané vlakovou tratí. Za úplatu se spustí včetně blikajících světel.

Interiér kavárny je noblesní, leč vřele útulný. Obsluha legračně strojená, přesto roztomilá k zulíbání. Na výběr nespočet kávových nápojů a dezertů, jimž vévodí cup cakes dvou velikostí. Dala jsem si mini pistáciový a pochopila, že dobrého pomálu je v podstatě jen záminka k další návštěvě.

Při odchodu Vám štípnou autenticky vypadající lístek, který je zároveň vizitkou. Trefný marketing, to se mi líbí.

Moje bez pár let devadesátiletá babička starousedlice miluje cukrárny. Za mlada nechodila, protože byla válka. V produktivním věku na to neměla čas a teď na stáří zase nemá parťáky, kteří by to došli. Když přijedou mladí, využije příležitosti a hoduje za všechny ty ztracené roky. Upozorňuju, že mladí se vztahuje i na mojí maminku taky důchodkyni, ale já je obě stejně oslovuju holky.

 

Author: Tatiana Vomackova

Everything you can imagine is real.

%d bloggers like this: