Nenávidím podzim. Má kliku, že hraje tolika barvami, až se z nich točí hlava, protože jinak je lezavý, den ode dne temnější a otevírá dveře do zimy. Jsem sice listopadová, ale někde jsem četla, že na podzim a v zimě narozené děti mají radši jaro a léto, protože těch prvních pár měsíců po opuštění dělohy moc nevnímají, a tak se radovat začnou, až když je už teplo a světlo. Každopádně letošní podzim je k nám milosrdný a za tolik krásných a teplých dní ho musím rehabilitovat rovnou tady a teď.
Miluju podzim. Vzduch už začíná křupat a skvěle po ránu osvěží rozespalé líce. Slunce oslnivě hřeje, ale pot se nevalí po tváři ani nedělá koláče v podpaží. Svetry a kabátky zakryjí figurální nedostatky a stát s rukama v kapsách je akceptovatelné i ve společnosti, protože konečky prstů už lehce zebou. Brzo se stmívá, a tak se do peřin leze už po večeři, což je podle přírodních hodin absolutně v pořádku a nebýt Edisona, dělali by to všichni. Hortenzie, vřesy a chryzantémy zdobí terasy i nároží a konečně přestaly létat otravné mouchy. Pomalu každý týden je nějaký svátek a v prosinci už jen večírky a příprava na vánoce, tudíž oficiální prokrastinace, protože všechno je důležitější než práce a každý to chápe.
Láska a nenávist jsou jedno a právě proto je dokážeme rozlišit.
“Nikdy se nemůže nic projevit, učinit poznatelným, aniž by byl současně přítomen protiklad – doplňující opak – v neprojeveném! Projeví-li se něco pozitivního, zůstává negativní v neprojeveném a naopak projeví-li se negativní, zůstává pozitivní neprojevené. Kdekoli se něco objeví, musí doplňující část být u toho, i když pouze v neprojeveném stavu.” (Elisabeth Haich, Zasvěcení)
Jsou lepší a horší dny. Není lehké vyrovnat se se ztrátou světla a tepla, ale třpytivý sníh na kopcích taky není špatná vyhlídka.
A moje podzimní vyhlídka z balkónu je úplně skvělá. Amen.
HAPPY GO LUCKY 