S nadhledem a laoským (k)lidem

Utekli jsme před expanzivní Čínou do hor. Nájezdy čínských zájezdů na pohádkové laoské město Luang Prabang se v období oslav čínského nového roku vymykají kontrole. Když jsme neúspěšně poptávali pokoj ve 27. pensionu mezi břehy Mekongu a řeky Nam Khan, rozhodli jsme se kapitulovat a opustili město na dvou posledních nájemních motorkách. Fakt, že jedna z nich postrádala zpětné zrcátko, nás nezastavil.

Vyrazili jsme na sever s batohy na zádech a větrem o závod, protože vzdálenosti tu úplně neodpovídají našim zažitým rovnicím a 10 kilometrů se vzhledem ke snížené kvalitě vozovky může táhnout jak týden před výplatou. Naštěstí ani krajina neodpovídá zažitým panoramatům mezi Prahou a Brnem, a tak nám 6 hodin v sedlech zpestřovaly neustále se měnící scenérie z kategorie krajina roku. Klikatící se meandry řeky, zvyšující se hory porostlé palmami, bambusy, ohromnými kapradinami a dalšími tvarově i barevně nevídanými rostlinami. Kam se hrabe Jurský park…

Na místo jsme dojeli současně se západem slunce. Správné načasování je základ, to se obecně ví. Stejně tak se ví, co to je dostat “ledovou sprchu”. Než se rozhodnete otočit jediným dostupným kohoutkem, přičtěte 6 hodin na cestě, která je prach a štěrk a udusaná hlína, pak odečtěte cca 15 stupňů, protože jste v horách a ačkoli je to tropická oblast, slunce už, ač velmi efektně, zapadlo. Dostanete sice ledovou sprchu, ale vyjde vám radost, že bungalov za stotisíc má dechberoucí výhled na řeku, na zápraží houpací síť a v koupelně čistý ručník z kvalitního froté, kterým si pak znovu vmasírujete zaraženou krev do těla. Pro upřesnění, tisíc kipů jsou 3 koruny.

Uspaly nás žáby a probudil nás kohout. Idylka. Posnídali jsme nadýchanou palačinku, přesto dusivku a vystoupali ranní mlhou nahoru na horu, kde se nám otevřely nové obzory. Meditativní ticho s nadhledem, který bych si ráda uchovala na věky. Odpoledne jsme zkusili novou “zkratku” do Luang Prabang a po dvou hodinách na cestě horskými vesnicemi jsme se pokorně vrátili na základnu v Nong Khiaw, protože na nás mrkalo hladové oko nádrže a pumpy na hřebenech zatím nemají. Když jsme podruhé projížděli kolem prostých bambusových chatek lemujících serpentýny, nahé děti nám znovu mávaly a křičely sabai dee na pozdrav, pidi prasátka a ještě slepá kuřátka se nám znovu vrhala pod kola, muži si dál nerušeně hnípali nehty u nohou a ženy už cosi klohnily nad pár hořícími polínky. Tyhle vesnice bez označení, bez obchodů, bez elektřiny, splachovacích záchodů a na pohled bez problémů jsou jako zhmotnění úvodních vět z pohádek – za devatero horami a devatero řekami…

V Laosu se donedávna cestovalo pouze po vodě. Mocný Mekong a jeho přítoky až v posledních desetiletích čelí konkurenci nově budovaných silnic, ale stále jsou místa, kam to jinak než lodí nedotáhnete. Silnic je stále po málu, a tak pokud nemáte čas na velký několika denní okruh, musíte se vracet stejnou cestou, po níž jste půl dne jeli. Do Luang Prabang jsme se vrátili v den, když už většina Čínǎnů vyšší střední vrstvy, totiž těch, jimž jejich režim dovoluje cestovat, zavřela dveře a napěchované kufry svých terénních vozů a zamířila zpět do vlasti. Hotely a pensiony sundaly cedule FULL, půjčovny se zaplnily koly a motorkami a místňáci podnikající ve službách otřeli pot z čela. Podle dostupných informací jsou čínští turisté horší než žlutá zimnice. Chovají se nadřazeně a navíc kouří v nekuřáckých pokojích, sdělila nám paní, u níž jsme si pronajali motorky. Domov nám poskytl Mojo Guesthouse, bílý domek na kopci, který má u vchodu napsáno Life is easy. Jednoduše jsme tam shodili batohy ze zad a znovu nakopli mašiny směr vodopády Kuang Si. Murphyho zákony fungují, a tak zatím co jsme 300 kiláků do hor dali bez nehody, ve zmatku města jsme se položili na bok, oba. Zranění minimální a škoda na strojích neznatelná. Mírně otřesení jsme se po hodině jízdy ocitli u brány připomínající lunapark. Stánky na levnou krásu, rychlé občerstvení a davy mokrých lidí vycházejích v momentě, kdy mi teprve vstupovali. Připozdívalo se, a tak jsme tu vodní nádheru měli skoro sami pro sebe. Vyšplhali jsme džunglí jako Tarzan a Jane, usoudili, že shora nic moc a vrátili se zpátky na zem, odkud ty vodopády vypadají úchvatně. Jako žádná Niagára, ale dost dobrý.

Večer jsme se konečně protlačili na noční trh, nakoupili suvenýry a pojedli. Gastronomicky jsme během pár dní v Luang Prabang zkusili oba extrémy. Vyhlášenou restauraci Tamarind i baťůřskářsky příznivou mísu všeho, co se do ní na trhu vejde za pár tisíc kipů. Poslední na v krátkém čase realizovatelném seznamu je jeskyně, kde dlí tisíce Buddhů, a tak tam potáhnem svá utahaná těla.

V noci je pak uložíme do nočního autobusu, kterým budeme za 9 hodin ve Vientiane, odkud jsme stejnou cestou a stejným způsobem před 4 dny přijeli. Noční autobus je kapitola sama pro sebe. Puzzle, jak poskládat dva 180 centimetrů velké lidi do prostoru metr na metr pade. Já osobně to považuju za skvělý prostor pro absolutní přitulení, kdy partner nemá možnost úniku a tulí se taky… a rád.