Jsem jiná, než jsem myslela, že jsem, ale myslim, že jsem oukej

Za poslední měsíc jsem nepřečetla jedinou knihu, ačkoli jsem na dovolené. Když nejsem na dovolené, čtu často i knihu týdně. Ačkoli jsem na dovolené, těším se domů, že si odpočinu. Když jsem doma, moc neodpočívám. Tyhle paradoxy se mnou cestují po Asii v doprovodu otazníků typu: jsem baťůžkářka, když nemám kufr, ale z letiště v Dubaji jedu mezi dvěma lety taxíkem na pedikůru?

Máma mi vždycky říká, že kdybych tolik nepřemýšlela, byla bych šťastná. Myslím, že myslí šťastnější…. jinak má pravdu, to mámy často mají.

Chtěla bych být hodně šťastná a přemýšlet jen málo, ale zrovna končící únor mi seslal tolik témat, že to zatím odložím a jaro ještě prohloubám.

A ta témata?

Je to služební cesta, když svojí práci vykonáváte na detašovaném pracovišti a na schůzky s klienty (rozumějte lekce) chodíte bosky přes pláž?

Jsem vybíravá, když hledám nedokonalost? Když si vybírám poškozené mušle, ideálně s dírou, aby šly pověsit na kus kůže nebo na řetízek, a ty dokonalé kousky nechávám ležet?

Pořád se něco učím. O sobě, o světě, o lidech a o věcech, jaké jsou a jaké byly. Cestování rozšiřuje obzory, není to klišé, je to fakt.

Začalo to zrušeným letem a celodenní prodlevou, kterou jsem nejdřív vnímala jako strašnou křivdu a prskala. Už o týden později, kdy nám na srílanské vsi přestala fungovat wifina, jsem za ten den doma navíc byla ráda, protože jsem stihla naprogramovat na síť pracovní závazky a nemusela honit signál po pláži.
Jak řekl Dalajláma: “Nedostat vždy přesně to, co chcete, je někdy neskutečná klika.”

Každý únorový týden jsem alespoň den strávila v jiné zemi a jednou jediný den ve třech zemích. Ten den slunce vyšlo v Laosu, v poledne pálilo nad Thajskem a soumrak jsem zastihla na Srí Lance. Bylo to super a přitom taková blbost. Měsíc jsem si všechno, co jsem potřebovala, nosila v malém batohu na zádech a nic mi nějak zásadně nechybělo, kromě rodiny, přátel a v posledních dnech i práce, což mě trochu překvapilo, než mi došlo, že to znamená, že dělám, co mám ráda a mám ráda, co dělám.

Postupně jsem navštívila čtyři kamarádky, které se navzájem neznají, každá žije jinde a přesto mají něco společného – kromě mého čísla v telefonu. Jsou to “expatky”, ženy žijící mimo svou rodnou zemi, ale to je jen obecné označení, které vůbec neříká, že tyhle holky mají koule bydlet jinde, než tam, kde jim každý rozumí a to nejen jazykově, ale kulturně a sociálně. Že si vybraly tu těžší cestu, ačkoli většina z nich má služku nebo dvě. Že cítit se jako doma jde kdekoli, protože klid a pohodlí, si člověk nosí v sobě, a že i bez špekáčků stojí za to rozdělat oheň, klidně v poušti.

Po intenzivním měsíci cestování a socializování jsem po okraj plná dojmů, a tak jsem se na poslední dva dny a dvě noci stáhla do samoty. Nahrávám si na hard disk svojí paměti krásy exotického světa, abych si je mohla pouštět, až mi bude smutno nebo zima.