Hrdinové všedního dne

Zateklo mi do bytu. Dešťové provazy se na konci března protáhly dírami ve střeše a já chytala kapky vody do ručníku. Zoufale jsem se dívala nahoru na kapající sádrokartonový strop a nevěřila, že se to děje. Jsem praktická holka, ačkoli jsem chvilku chodila v kruzích a dělala, že se nic nedějě a hodně mrkala očima, aby to zmizelo.

Pak jsem znova chodila v kruzích, než jsem zavolala dávno bývalýmu klukovi, kterého jsem neviděla léta, ale pamatuju si, jak se někdy brzo ráno vykláněl z okna nad rušnou ulici a říkal, že je na cestě na stavbu. Pořád to dělá. Tu práci, ale už se prý nevyklání. Prekérní stiuace volat jen proto, že něco chci, po dekádě, ale věřim, že lidi, kteří se v nějakou část svého života milovali, si zůstávají virtuálně blízcí a nápomocní navždy. Pomohl mi. Moc, nezištně a strašně rychle, až tak, že teď píšu pod novou střechou.

V devět ráno nastoupila parta čtyř chlapů, kteří vynosili obrovský a těžký kusy materiálu do 5. patra bez výtahu. Bez jištění vyskákali jako veverky na střechu a začali do toho bušit. Pořádně, jednou jsem šla radši přidržovat lustr. Mají můj velký respekt, obdiv a podiv. Ti chlapi nešli ani jednou čůrat a kromě dvou káv nic nepili ani nejedli. Uvařila jsem jim 2 litry maté s čajem, postavila na skříňku lahev vody a zůstalo to netknutý. Zeptala jsem se jich, jestli čůrali ze střechy. Nečůrali, protože a možná proto nepili. Čekala jsem, že úderem poledne zase seskákaji dolů a půjdou do místní hospy na hotovku. Sešli až ve čtyři a vypili skleničku džusu z mrkve, jablek a celeru, protože jsem tady měla jen zeleninu, odšťavňovač a strach o jejich životosprávu.Po celým dni na střeše ještě slanili masivní kusy starého děravého plechu podél budovy, naložili je do auta a odvezli je někam, kde je zase budou muset vytahat a někam odnést. Pěkná fuška tahle práce.

Byla to pro mě zajímavá sociologická studie o pracovních skupinách. Tři z pokrývačů byli pořád na střeše. Poslední byl Spojka a chudák musel lítat po schodech tam a zpátky a vždycky něco táhl na zádech. Každou cestou to je 77 kousků. “Podržtaška” se zrovna v případě pokrývačů jazykově velmi trefuje. Trpěl, ale když bude dobrej, posune se doslova nahoru. Runner u filmu se taky nadře víc, než produkční, která většinu dne vaří mozek v karavanu u počítače. Ona taky ale jednou držela někomu tašku.

Spojka se mnou nejvíc mluvil a říkal mi “paní domácí”. Odpoledně už jsem na to reagovala zcela automaticky a začala jako paní domácí péct v zástěře dort. Otec Kondelík a ženich Vejvara byla moje kdysi oblíbená kniha. V odpovědi na to, proč nechodí na záchod a nejí mi řekl, že na to nemají čas. Odpoledne vyzvedávají děti, což mě překvapilo, protože Spojka vypadal na dvacet a přitom to byl muž samoživitel.

V pět naskládali plechy do auta. Měli úplně černé ruce, když se se mnou loučili, ale strasně ráda jsem jim je stiskla. Teda jenom mistrovi, ti další se vytratili hlaholíc tiché nashledanou a Spojka už tou dobou vyčerpáním nemluvil. Uklidila jsem po nich a jsem vděčná za střechu nad hlavou, kterou jsem do té doby brala jako samozřejmost.

Tak dlouho jsem se bála, aby nepřišel vítr a neodnesl střechu i s pokrývačem, až jsem si tu písničku pustila.