Neutečeš…

Součástí mé práce je sdílení. Fyzické mezi čtyřma a více očima i virtuální přes sociální sítě. Moje sdílecí kapacita byla naplněna a já si naordinovala detox od lidí. Zrušila jsem plánovanou cestu k Severnímu moři s kamarádem, abych si v zápetí v záchvatu strachu ze samoty naplánovala cestu k Balatonu za kamarády. Když jsem se konečně uvnitř i navenek smířila s tím, že být sama je to, co na mě můj vnitřní hlas už doslova v křeči křičí, zrušila jsem i Balaton a odjela na hory. Sama. Sice do míst, kde mám záchytné spřízněné body, ale ubytovala jsem se dost daleko a zároveň dost blízko, abych to zvládla. Chtěla jsem jet na Lago di Garda, aby mi společnost dělaly hory i jezero, ale vyměkla jsem a dojela jen do Krkonoš. Hory pro mě mají hojivou sílu masivu, který je větší, než kterýkoli problém – můj či cizí – před nímž na čas utíkám.

 

Mluvě o útěku od problémů, přistála jsem v Jánských lázních. Místo, kde mě nejen hory, ale i lidé od první chvíle utvrzují o tom, že vlastně nemám problémy, jen přechodné chmury. Jsem zdravá. Pokud jste někdy byli v Jánkách v létě, víte, o čem mluvím. Jsou to lázně. Je tu léčivá voda, vzduch a taky státní léčebna různých respiračních i pohybových postižení a chorob.

A je tu mraky dětí. Nemocných dětí. Dívám se kolem sebe a kolikrát klopím oči.

Jak paradoxní, že jsem si vybrala zrovna tohle místo a jak trefné. Problémy jsou relativní. Zdraví je dar a láska je lék. Rodiče s postiženými dětmi v náručí, partneři, kteří krmí své milé nebo kráčí po boku jejich elektrického vozíku. Je to depka a úder reality do tváře.

Nechci klopit zrak, abych neviděla, protože, jak řekla moje kamarádka, která tu už několik let tráví měsíc prázdnin se synem, ti lidé jsou veselí. Ve srovnání s tím, čím prochází, jim všechno ostatní přijde směšné. 

Každý den od příjezdu bojuju s tím, jestli zůstat, nebo se posunout jinam, kde to “žije”. Nevidět, nepociťovat lítost a obklopovat se krásnými zdravými lidmi. Zůstávám a zrušila jsem i plánovaný přesun do Špindlu. Nevím proč, ale cítím, že tu mám být. Postupně zvedám oči a vnímám, že radost, láska a bolest má tisíce forem a tisíce řešení. Že přijmout neznamená kapitulovat.

Takže nakonec i na detoxu sdílím. Respektive snažím se vědomě sdílet svět s lidmi, kteří mi nic neříkají a přesto se od nich učím.

Chodím po horách a s potem, co mi v těch vedrech teče po zádech, odevzdávám, co nepotřebuju. Poslouchám ticho a resetuju svůj systém.

 

Jasně, že každý máme něco, co nás tíží a nedá se srovnávat, kdo to má horší. S vděčností přijímám ty svoje současné boje, protože to mám vlastně strašně dobrý. A vy?

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.

2 thoughts on “Neutečeš…”

  1. Díky za článek! To sedí i na mě, potýkám se s podobnými svými “problémy-neproblémy”…Šárka

Comments are closed.