a nebo z kopce, což mi vlastně přijde mnohem horší, protože z toho bolí kolena. Cestou do kopce mi sice do očí stéká pot z čela tak moc, že panoramata vidím dost rozostřeně, ale uklidňuju se tím, že se mi jistě formuje zadek, a že až si koupím štekle, těsný černý džíny a nakráčím na podzim do baru, budu vostrá dost. Zejména budu-li stát v 9 ráno v mléčným baru na jehlách… Blouznivce našich hor napsal Stašek už na konci 19. století. Je to soubor povídek o Krkonoších a spiritismu. Evidentně nadčasové dílo a další ujištění, že jsem tu správně.
Moje neustále šrotujícící hlava se postupně zklidňuje a já pomalu přestávám generovat. Dneska jsem si sedla na pařez a dívala se kolem sebe místo do telefonu a všimla si tak, že borůvky mám na dosah ruky. Stejně tak jsem si v momentě, kdy jsem zastavila, že jen tiše vsáknu trochu obzoru, mohla uvědomit, že stojím přímo nad maliníkem.
Kdybych nebyla sama, nadávala bych na to vedro a převýšení jako špaček. Dost pravděpodobně bych svýho kluka obvinila, že to je všechno jeho chyba a uraženě se courala s kyselým výrazem. Nemám kluka, nemám koho obvinit ze svého utrpení, a tak ho ani nevytahuju a ono, světe div se, není.
Na lesní cestě jsem byla až na pár výjimek většinou úplně sama. Jednou prošla rodina a jednou proskákala srna – asi Gábina – z povídky, co jsem kdysi slyšela. Nahoře na hoře už jsem sama nebyla vůbec, naopak. Lanovka plivala na hřebeny davy lidí. Sotva bylo kam si sednout na pivo a taky jsem vyfasovala poslední kolobrndu na sjezd dolů. Nejsem princezna koloběžka, upřednostňuju vyšší rám a sedlo, ale tenhle zážitek stál za celý 2 kila.
Škoda, že už zítra jedu. Cítím, že by mě pár dalších let v horské izolaci mohlo zbavit městské hysterie ze života, vztahů a ulehčit tíhu bytí.
HAPPY GO LUCKY 