Teoreticky jsem ideální 

Jsou situace, kdy si umím živě představit úplně jinou realitu pouhým cvaknutím v hlavě. Vyzvedávám si auto v servisu, a už když přicházím a skenuju parkoviště, kde asi stojí, představuju si, že si jdu do školky pro dítě a jak se na něj těším. Pak tam sedím s mechanikem, který na mě mluví klučičím jazykem shrnujíc, co opravili  a zatímco snad chápavě kývu, hlavou se mi honí, co všechno holčičího jsem si za tu částku na faktuře mohla koupit a bylo by to i vidět. Moje drahé Volvo – doteď pro mě nejhezčí auto na parkovišti. Mechanik pokračuje o tom, jak je to do rodiny skvělý druhý auto a v kombinaci s V70 ideál. Že cpát do zadu mýho kupé dětskou sedačku je určitě peklo.

V tu chvíli jsem na pokraji cvaknutí a vidím sama sebe, jak stojím nahá uprostřed dílny a mezi hlasitými vzlyky hystericky křičím, že ten kluk, co se mnou rodinu nechtěl, jezdí tou pos*anou 70 a že prázdnou sedačku nacpu leda mechanikovi do zadku. Všichni přítomní ztuhnou jako když se Růženka o trn popíchá a zůstanou na mě civět. Mechanikovi vypadne z ruky klíč, recepční zapadne jazyk a všude je ticho, které prolomí až další cvaknutí a já dál tiše sedím, poťouchle se usmívám svým představám a na výzvu k platbě vyklopím z peněženky všechno, co mám, sbalim klíček a polichocená, že vypadám jako rodinný typ, kráčim ke svýmu ideálními druhýmu vozu. Pozdravim jí (tu káru, co se jmenuje Vulva) a vyrazím si do provozu hledat ideální první rodinný vůz.

Jsou dny, kdy je těžký přijímat realitu se vším, co se nabízí, ale naštěstí vím, že by to mohlo být mnohem horší, kdyby mi fakt cvaklo.