Řidiči srílanské MHD podle mě postrádají pud sebezáchovy. Před rokem jsem se v jednom takovém “kamikadze” autobuse seznámila se starší ženou v sárí a zlatým piercingem v nose. Ta žena ke mě asi pocítila soucit, když jsme v zatáčce rychlostí světla předjížděli náklaďák a já musela vypadat k smrti vyděšeně. Dost možná jsem křičela, ale to si nejsem jistá. Jak říká můj kamarád: “zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, že je silný”. Legračně oficiální angličtinou, jakou slyšíte mluvit indy na rádiu BBC, mě přesvědčila, že bude lepší, když zrušim své původní plány a nechám se vést jí. Obecně jsem ke srílanské populaci pojala nedůvěru, ale neměla jsem sílu odporovat, vyčerpala jsem jí při snaze udržet se na sedačce a nevypanout cestou z otevřeného okénka.

Navštívila jsem jejich dům, kde mě královsky pohostili toastovým chlebem s máslem a cukrem krystal a šálkem čaje oslazeným tak, že mi na chvíli tělo ovládl glykemický šok. Několikrát si mě vyfotili bakelitovým foťákem na kinofilm. Pak do obýváku, kde jsem seděla na igelitem obalené sedačce u vypnutého větráku a čůrky potu mi stékaly po tvářích, vešla kráva. Normálka. Nikoho kromě mě to nepřekvapilo.

Jeden ze synovců přinesl atlas světa s názvy zemí v Sinhala a já se snažila najít naši malou zemi, kterou si pak označil srdíčkem. Ukázali a dali mi všechno, co měli a já jim za to vyprávěla o sněhu a o Evropě. Rozuměla mi jen jedna z žen, ta paní v sárí, a všem překládala. Trochu jako Ztraceno v překladu. Já řekla jednoduchou větu, ona ji 5 minut tlumočila. Večer mě odvedla do “hotelu” své kamarádky, kde jsem strávila poslední noc na ostrově. Od té doby mi ta paní v sárí posílá dopisy. Včera od ní ve schránce přistálo vánoční přání pro celou mou zemi. Předávám dál a doufám, že jste si užili vánoce plné lásky.

Paní v sárí jsem poslala dopis s obrázkem lidí, kteří lyžují. Ať je ve vsi pozdvižení.