Vesmír nám půjčuje příběhy

Jednou, není to dávno ani včera, jsem milovala kluka, který se trápil a nechtěl to změnit. Bojoval s větrnými mlýny. Byly dny, kdy se smál a pak dlouhé měsíce, kdy jeho oči za ledovým sklem zíraly do prázdna a náladu měl na bodu mrazu. Za dva společné roky jsme projeli několik zemí světa, natočili pár reklam a užili si láskyplnou extázi i pekelné boje. Jedno ráno v Kuala Lumpur jsme z hotelu každý šli jinou cestou a nikdy jsme už spolu nemluvili, ačkoli jsme se oba vrátili domů do stejného města. Podváděl mě, zjistila jsem zpětně. Fetoval, asi aby měl víc času na práci, pro kterou měl nesmírný talent a míň času v realitě, která mu tolik nešla. Loni si vzal život. Ačkoli jsme nebyli v kontaktu, dotklo se mě to a vyplakala jsem moře. Došlo mi, že jsou otázky, na které odpověď nikdy nepřijde a jediné, co se dá dělat, je nechat to být a žít.

Včera. Pozdě odpoledne jsem jela starou sedačkovou lanovkou nahoru na horu, kde jsem dřív nebyla. Chumelilo a bylo vidět sotva na krok. Říkala jsem si, že jsem si tu poslední jízdu mohla odpustit. Proč se pořád pouštím do extrémů a nejsem ve varu v apre ski baru?

Když jsem z té lanovky nahoře blízko nebe vystupovala do bílého mlíka, jediné, co bylo čitelné, byl nápis na horní stanici. Byly to “jeho” boudy. Vidět to příjmení na konci světa skoro u nebe mě najednou naplnilo neskutečným klidem. Zapnula jsem vázání, rozloučila se s ním a odjela dolů do údolí, kde jsem si dala drink na jeho památku.

Večer jsem se oknem dívala na tmu, kterou propichovaly světla roleb upravujících svahy. Je to jeden z mých nejoblíbeněnjších horských pohledů. Nechala jsem se unášet pocitem, že vesmír nám půjčuje příběhy. Prázdné sítě, definované jen tématem a nechává na nás, čím je naplníme.

V závislosti na lidské ambici, trpělivosti, vytrvalosti a imaginaci jsou ty příběhy buď bestsellery nebo úplně ploché propadáky.

Mívám problém příběhy ukončit. Rozvíjím a splétám nekonečné seriály, kde kvantita ubírá kvalitě a pointa se už dávno ztratila.

Myslím, že jsem si do toho kopce včera jela proto, abych se přestala bát konců, jakkoli děsivé se zdají být.