Pro některé lidi ve svém okolí představuju tryskomyš. Říkal mi tak můj kluk a nezávisle na něm mi tak říká kamarád. Vlastně jsou to častěji muži, pro něž moje energie představuje hrozbu. V jejich věku už by asi předávkování mohlo vést k infarktu, a tak mají potřebu mě neustále pacifikovat a klidnit. Za ty roky, co se sebou žiju, jsem se naučila pár triků, jak se vyhnout konfrontaci hned z rána, a tak se jako myška vytratím z postele a věnuju své energetické gejzíry přípravě opulentních snídaní. Většinou stihnu dojít nakoupit, zastřít vejce a ještě to vyfotit a postnout na Instagram, než se v plné polní a s vonící kávou v šálku vydám hlaholit do ložnice, že je ráno, hurá přece. Tradiční mužská reakce, po tom, co neochotně rozlepí jedno a následně i druhé oko, je čapnout mě, vyvoněnou a svěží po sprše, do své teplé náruče, což mi vůbec nevadí, ale ta zaprděná peřina už trochu jo. Zatím co se já, tryskomyš, snažím vytáhnout rolety, on, čerstvě vyoraná myš, se snaží stáhnout mi kalhotky. Jsou to ty boje, kdy prohrát je vlastně výhra navíc pro oba soupeřící hlodavce.
U snídaně pak v domění, že naproti sedící motor je už zahřátý na provozní teplotu, vyskládám celý kaleidoskop příběhů od snů přes fantasmagorie až po reálné plány a čekám, co se bude dít. Neděje se nic. Jíme a je klid. Se mnou šijou všichni čerti a kdybych mohla, skáču jako hopík po stole.
V podobném tempu pokračuju po zbytek dne, kromě lekcí jógy a qi gong, kde se zklidním na úroveň jamajského rastafariána, který právě dokouřil. Dobiju baterky v pozici mrtvoly a hurá na další kolo, dost často teď doslova na kolo, na němž si svou neustále pulzující mysl čistím a unavuju se, abych v noci “nešukala po světnici”.
Takhle si to frčím do chvíle, než padnu na znak a s diagnózou úplného vyčerpání organismu, strávím pár dní v posteli energeticky chudá jako kostelní myš. Ve slabých chvilkách, kdy se sotva táhnu, si slibuju, že budu klidná, pomalá a naučím se odpočívat. Pak si vzpomenu na slovní spojení “odpočívej v pokoji” a spokojím se s tím, že si dáchnu v hrobě a upřímně doufám, že se tam navzdory svým extrémům dostanu co nejpozději.
Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi žádala lidi, aby mi nakreslili smějící se myš. Vyhrabala jsem teď ty obrázky a docvaklo mi, že to začalo už dávno a váže se to k líznutí, které mám ve vlasech. Kdekdo se mi tenkrát smál, že vypadám jak Mickey Mouse. Já se směju teď, respektive se usmívám.
HAPPY GO LUCKY 