Obětí vlastního dekadentního prokletí

oknoZnáte ty lidské příběhy, nad jejichž obsahem kroutíte hlavu a jste si nad slunce jistí, že Vám se to nestane, protože jste přece protřelí a soudní? Hahahaha, taky jsem si to myslela a taky jsem se spletla.

Zabouchla jsem se do kluka, který už jednu holku má. Věděla jsem to a držela jsem si odstup, ale když on se za jeho očima otevíral celý široký vesmír… Věřila jsem slovům, která jsem chtěla slyšet a nechala se svádět… na zcestí. Když se na to teď dívám zpětně, užila jsem si slušnou emocionální jízdu na horské dráze a zaplatila za ní v lékarně, když jsem si k platíčku antibiotik, která, až na pár pětek velkoryse hradí pojišťovna, přikupovala probiotika v ceně víkendového pobytu pro dva. Alternativou byl klid těla a mysli, což byla v tu chvíli utopie.

Ta energie, kterou do mě láska lila proudem rychlejším než světlo, se nedala ustát. Nemohla jsem spát, soustředila jsem se maximálně na to, kdy mi pípne zpráva a čekání na ni jsem si krátila dlouhými sprinty na kole, rekordním počtem návštěv bazénu, tělocvičny a první ligou v konzumaci alkoholu.

Týden co týden jsem z nebe padala na zem, až jsem se jednou nezvedla a zůstala ležet na znak. Pár dní jsem se utápěla v sebelítosti, přehrávala si všechny konverzace dokola a hledala, kde jsem zase udělala chybu a kdy se ze mě stala naivní bezmocná plačka. Na nic jsem nepřišla, respektive přišla jsem o iluze a představy se mi vrátily jako bumerang, praštily mě do hlavy a já se pomalu probírám. Neudělala jsem chybu a ten kluk je pořád boží. Není to láska, co bolí. Je to nenaplněná touha uchopit něco, co mi nenáleží. Učení jógy, slova osvícených guruů, klišé, jimž se s despektem posmívám a fakt, že věci nejsou vždycky špatné, že záleží na způsobu, jakým o nich člověk přemýšlí, mě vracejí na zem. Do světa, který miluju bez ohledu na to, jestli mi přicházejí milostné zprávy. Do života, který je vzácný dar a každý den bez úsměvu je hřebíkem do rakve.

Odmítám být nešťastná holka, protože mojí přitozeností je se smát, tančit a sdílet radost. Bohatě se mi dostává všeho, co potřebuju ke štěstí a blbá jsem jen proto, že to nechci vidět a šlapu si po něm.

Desítky let se snažím pokořit horu, na které je vytesáno, že lásku člověk musí najít v sobě, že ho nikdo jiný nemůže naplnit. Snažím se vylézt na skleněnou kouli všem navzdory a čekám, že tam najdu zlaté vejce a v něm šaty pro Popelku.

Přehlížím fakt, že s mou výškou mi stopro budou malé a do bot se vůbec nevejdu. Dělám to tak celý svůj dospělý život. Cpu se do nepohodlných situací a pak se divím, že nejsem spokojená. Jednou za čas se seberu a bez minima orientačního smyslu odjedu na pár měsíců hledat smysl života do světa, abych se vrátila domů s tím, že domov je tam, kde je moje srdce. Stejně tak jako to prázdné místo v něm je moje a nikdo jiný než já ho nemůže naplnit. Haleluja. Tyhle AHA okamžiky, kdy se všechno zdá tak snadné, jsou podobné chvíli, kdy z lijáku vysvitne slunce a všechno je v jeho světle dobré.

Na závěr už jen jedna klasická pecka od mého oblíbeného Františka Gellnera, která tohle celé bláznovství spustila už v pubertě. A pak že jsou holky zblázněné z romantických filmů.  Z dekadentů to máme. Jaký úpadek:)

Já držím pohár ve své dlani.

Je zpěněný a přetéká. 

Já držím pohár ve své dlani, 

jenž čeká na rty člověka. 

Jenž čeká, zda-li víno jeho

se do brázd vyschlých rozleje, 

na snivých květech v jiných světech

zda zavěsí své krůpěje.

Jenž čeká, zda se sehnou květy

pod onou tíží ku zemi.

Jenž čeká, zda-li jiné světy 

rozzáří svými vůněmi. 

Já držím pohár ve své dlani, 

jenž čeká na rty člověka. 

Já držím pohár ve své dlani:

své srdce, které přetéká. 

(Přetékající pohár ze sbírky Po nás ať přijde potopa)

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.