Nenechat si ukrást sny…

V roce 1995 jsem chodila na střední školu v Annapolis. Bylo mi 17 a kromě pubertální touhy vypadnout ze sevření rodičovské lásky, být samostatná a poznat víc než Říp a Slapy, jsem vůbec netušila, co od života chci, ale věděla jsem, že to chci hledat a pojedu za tím klidně na konec světa. Stesk po domově jsem zaháněla hudbou. Washington D.C. byl asi hodinu cesty autem a jezdili jsme tam s falešnými občankami do klubů na koncerty. Thievery Corporation, kteří se tam ten rok dali dohromady, jsem tenkrát naživo neslyšela, ale muselo to být nějaké zásadní střetnutí energií, protože tu kapelu žeru. Tak moc, že jsem na ně, já stárnoucí primadona, čekala v Ostravě, v noci, v dešti, v blátě a kdybych to mohla zopakovat, nebudu váhat ani sekundu. 

Při jejich koncertě na Colours jsem zase byla ta puberťačka, která s jiskrama v očích skáče s rukama nad hlavou, tančí mezi kapkami deště a vykřičela by si plíce, aby těm na pódiu poděkovala za radost z hudby, kterou dělají. 


Tyhle chvíle mě naplňují nekonečnou touhou po svobodě projevu. Dodávají mi víru, že jedině srdcem může člověk odhalit to, po čem opravdu touží a vytvořit něco, co jiným rozpumpuje žíly a nakopne je do nového dne. 


Klišé, že dobré věci přijdou k těm, kdo počkají, si pro osobní užití rozšiřuju o přečkají celodenní průtrž mračen a ustojí si svá přání po kotníky v bahně, protože kdybych se řídila svým pohodlím, tak v mokrým kabátě nebudu mrznout v železárnách do půlnoci, ale pojedu spát a ráno se probudím s lítostí a okradená sama sebou o splněné sny. 

Buďte bohatí uvniťr i navenek

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.