Letošní rok je jako workshop, do kterého se snad na tajňáka přihlásilo mé podvědomí s cílem uvést mé vědomé já do bezvědomí. Každý měsíc zaplatím účet za lekce, kterými jsem prošla, aniž bych o ně stála. Fakt, od ledna do června zatím bez výjimky. Udělalo mi to čáru přes rozpočet a vítr ve střevech, protože některé z těch lekcí byly k posrání a jindy se mi dělalo fyzicky tak zle, že bych blila. Pardon my french, lepší přirovnání nemám.
Zhoršuje se mi zrak, ale zatím to prý není na brýle. Na dálku nerozeznám D od O ani O do D, a tak se mi věci nedějí od – do, ale v podstatě nonstop. Nerozlišuju mezi všedním dnem a víkendem, mezi ránem a večerem. Prostě jsem a plynu. Uvědomuju si v tom plynutí, jak rychle čas letí a přála bych si ho umět zastavit. Dlouhé letní dny a teplé noci jsou na vrcholu mého žebříčku popularity. Nemůžu se nabažit vzduchu, který jako náruč obaluje moje tělo, když svištím na motorce ulicí. Užívám si vysedávání na balkóně do noci zírajíc na nebe, které jako obří plátno v kině promítá abstraktní umění. Jsem vděčná za vánek, který mi přihraje vlasy do očí, oslepí mě a přilepí je na kapkami potu osypané čelo. To se člověku v zimě nestane. To se tak maximálně přilepí jazyk na zábradlí, když člověk typu nevěřící Tomáš zkusí olíznout námrazu.
Navzdory občasným propadům ke dnu Mariánského příkopu, vidím na konci tunelu světlo. Došla jsem do bodu, kde je mi celkem jedno, co bude, ale sakra mi záleží na tom, aby to bylo dobré. Tušila jsem, že nejsem normální, dokonce jsem prý blázen, říkal kluk, který se mi líbí. Pravda, jsem do něj blázen, a tak je normální, že se chovám bláznivě, nebo je to nenormální, případně nemorální?
Chtěla jsem se vypsat ze série nešťastných příběhů, které se mi po kapitolách vkrádají do života, ale nestojím o knihu nářků. Lidi se handrkují o blbosti, ulpívají na prošlých tématech a pláčou, když by se mohli smát. Jsem jedna z nich. Lidská bytost se srdcem na dlani a dost nešikovná na to, abych ho jednou za čas upustila. Zlomí se, sroste. Stejně tak nemá cenu hledat způsob, jak změnit něco, co se stalo. Lepší je chytit novou vlnu, protože tam je šance, že nás doveze hladce až ke břehu.
Já na dálku bohužel nepřečtu, od kolika do kolika mají v restauraci na břehu otevřeno a možná budu mít smůlu, hlad a žízeň, ale taky je tu možnost, že to bude podnik s nonstop provozem a všechno bude fajn.
HAPPY GO LUCKY 