Ťukám na nebeskou bránu

Sedím na ještě vyhřátém písku, ačkoli slunce už zmizelo za obzorem. Přede mnou v moři se nehoupe odraz měsíce, protože ho nejspíš někdo ukrad, ale nebe je obsypané hvězdami. Kamínkama skládám střípky svého povědomí do planetární soustavy a snažím se vzpomenout si, co se kolem čeho točí, protože mi na rtech visí 2 páry dětských očí a důvěřivě chytají slova, co ze mě padají. Dva kluci, kterým je dohromady dvanáct let. Sbalila jsem je na aplikaci, která do nočního nebe zakresluje souhvězdí a identifikuje ty tisíce let vzdálené blikající tečky jmény. 

Našli jsme Mars i Saturn a plynule přešli na Boha, kterého sice aplikace nezmiňovala, ale na hodinách náboženství se o něm prý dost mluví. A tak tam na bobku těm dvěma mrňousům najednou odpovídám na otázku: v co věříš ty, teto? V dobro! Věřím v dobro a oni vážně přikyvují, že mi rozumí a mají to taky tak. Pak ještě přihodím víru v anděly, o kterých, jak mě ujistí, už taky slyšeli, ale neviděli je. Já taky ne, říkám jim, ale možná právě sedí za mnou a oni se zvednou a promáchnou malýma rukama vzduch po mém boku. Když se zase uvelebí naproti mně, nabídnu jim možnost, že si ti mí andělé právě povídají s těmi jejich a to je nejdřív srdečně rozesměje a pak se zeptají: o čem teto? O hvězdách asi a o tom, jak nás chrání tady na zemi, odpovím. A taky o Bohu?, zeptá se ten, co ještě nechodí do školy a uvědoměle pokračuje tvrzením, že není jenom jeden Bůh. Jeden po druhém pak ze sebe sypou, co kdy kde slyšeli o tom, jaký ten množstevní Bůh je a kde asi bydlí. Poslouchám je a je mi teplo u srdce. Žmoulám v ruce kamínky svých planet a přeju si, aby děti nikdy nepřestaly věřit, že tam někde v nebi je tajemný Bůh, který je spolu s partou neviditelných andělů ochrání, když jim bude smutno, nebo je bude trápit svět. Pro velký úspěch a dvouhlasnou žádost znovu zapínám aplikaci o noční obloze. Pak se naše tři hlavy zakloní a zíráme nahoru. Zatím co oni soutěží o to, kdo dřív vykřikne název souhvězdí, které se vykreslí na displeji, poděkuju tiše svým nebeským ochráncům za večery jako je tenhle a požádám si, po dlouhé době odmlky, zase jednou o dítě, protože jsem si možná poprvé v životě jistá, že bych to mohla jako máma ustát.