Měnit směr se smí?

Život

Až budu velká, chtěla bych být šťastná. Jsem možná v polovině svého života, dle tělesných dispozic dospělá, mentálně relativně vyspělá a občasně nesmělá. Drzá jako opice, pokorná jak světice. Odtažitá i vztahovačná, harmonicky neklidná a neustále někam směřující. Vzhledem k orientačnímu nesmyslu většinou ztracená a hledající. Narozená pod šťastnou hvězdou a vybavená klikou tak velkou, že se pod její tíhou občas klátím ulicí jak opilec. Nápady se na mě valí intenzitou přílivových vln a vytrvalost realizovat je ustupuje stejně pravidelně jako odliv. Zadkem věčně na dvou židlích a srdcem po uši zamilovaná do náznaku něhy. Rychleji než vlastní stín běžím hlavou proti zdi, dokud nenarazím. Zvedám se silou vůle, vždy o pár šrámů a zkušeností bohatší. Usmívám se, když prší štěstí a po kapkách ho polykám, abych nehltala. Postupně nabývám přesvědčení, že nic není jisté a už vůbec ne věčné. Marná je snaha plánovat a předpokládat. Jediná jistota je nejistá budoucnost, víra v sebe a důchod, pokud se ho dožiju. Toužit je soužit se. Lepší nechtít nic, pak je každá drobnost radost. Zisk je doprovázený strachem ze ztráty a sliby jsou slova, na něž možná dojde, nebyla-li vyřčena po lahvi rumu. Zas a znova docházím do bodu nula, kde konečně není nic špatně ani dobře a všechno je možné. Někdy bych přísahala, že lidi kolem mě, mě znají líp, než já sebe sama. Radí mi, soudí mé činy či nečinnost a diví se, když si mezi dlaněmi převaluju kousky své či (qi). Působím klidně, taková prý zenová žena, co ji nic nerozhodí. Učím se to každý den. Krotit ta pérka, co mě vystřelují z krabičky. Kontrolovat emoce a stát někde ve vzduchoprázdnu, jak se říká nad věcí. 


Nejlepší trenažér je moje milovaná Vespa. Když už po desáte za poslední tři měsíce nenastartuje ve chvíli, kdy to jediné, co potřebuju, je jet. Stojím vedle ní a kopla bych do ní. Jako fakt silou a převalila bych ji na bok a křičela na ní a pak bych ji ještě zastřelila plastovou pistolí. Cítím vztek, jak se valí krví a stoupá do hlavy. Vyděšená sama sebou, svou zlobou se nadechnu, vydechnu, sundám helmu a jdu pěšky kolem bloku. Vytáhnu úsměv z paty a přehodím výhybku směr zapomnění. Přijímám, že to, co chci tu není, a že se vůbec nic neděje. Zdá se to snadné, změnit směr a nechat věci být. Přijmout je a jít dál, ale ta chvilka, než to tam docvakne, ta může být pro mnoho lidí fatální. 


Měli bychom víc cvičit či – qi gong třeba nebo jógu a třeba by pak byl mír. 

Advertisements

One thought on “Měnit směr se smí?

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

w

Connecting to %s