Když se to sere, tak všechno. 

Život

Novoroční předsevzetí jezdit jednou za měsíc za devadesátiletou babičkou do Litoměřic jsem naplnila sotva ze třetiny a tu třetinu teprve dnes. Cestou tam jsem byla první auto, které se nestalo součástí hromadné srážky. Seděla jsem za volantem jako v kině, koukala na tu spoušť před sebou, vedle sebe i za sebou a nechápala, jak se to semlelo tak rychle. Doslova dominový efekt. Všichni přežili a ten hňup, co to způsobil, vyvázl s netknutým vozem. Hodil myšku, čímž vyhodil jedno auto do krajnice a čtyři další do sebe. Očitých svědků dostatek, tak jsem jela dál. Překvapená babička, mimochodem ostříhaná spíš na dědečka, zrovna vařila polévku, poctivou z kostí a masa. Podělily jsme se o ní a povídaly si o světě. 


Pak tradiční loudavá procházka po parku a kávička s rakvičkou bez věnečku, kterou mi slečna vyklopila do klína a zmrzlinu určenou pro vedlejší stůl do kabelky. Ta káva byla naštěstí ledová, a tak jsem zůstala chladná a dost sladká. Když po uši rudá servírka v záběhu během chvíle přispěchala s hadrem a začala utírat židli místo mě, odpoklonkovala jsem se vykoupat se do záchodové mísy. Zlila mě solidně, včetně bot, tak ještě, že bylo třicet stupňů a já mohla pokračovat v matiné jako bosá miss mokré šaty. Babička, která se nikdy s ničím ani nikým moc nemazlí, celou situaci přešla mlčením, asi aby nebyla na malém městě ostuda. Vlastně jednu poznámku utrousila, protože věděla, že se cestou od ní pojedu vykoupat. Tak jsi už napůl vykoupaná, zašumelila pobaveně. To paní od vedlejšího stolu byla mnohem empatičtější, když své kamarádce šeptala, že je ráda, že to nevyklopila na ní. Já byla ráda, že mi padající sklenice nerozbila hlavu. 


Když jsem dorazila na koupaliště do Slanýho, nebyla tam ani noha. Zavřeli totiž minulou neděli. 

Na cestě zpátky do Prahy mě odmávala u krajnice stojící mini paní v oranžové vestě. Lámanou češtinou prosila o dobití baterky. Prý ať se postavím vedle nich, že kabely mají. Varianta otočit se do protisměru a postavit se do krajnice čumákem k nim, mi přišla dlouhodobě bezpečnější, takže jsem na dvouproudové silnici od Slaného na Prahu vyfikla otočku a doufala, že jsem už vyčerpala denní příděl nehod. Po pěti minutách začaly kabely hořet a paní vietnamka mě požádala, ať jim zavolám odtah. Zavolala, ale na další vzplanutí už s nima nečekala a manévrovala se znovu do směru jízdy. Teď sedím na plovárně ve Středoklukách a koupat se nejdu, protože se bojím, že bych v lehce mléčné vodě narazila na vira a tím nemyslím atraktivního muže se znalostí latiny, protože takový štěstí já dneska nemám. 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s