Adresát zastižen a zašpiněn

Minulou neděli mi v náručí přistál pytel hoven. Slušná hromádka mých nesplněných přání a zkažených očekávání. Likvidujíc tuhle zásilku, uvědomila jsem si, že mi toho doma i v srdci smrdí víc a vzala to z gruntu od podlahy po strop. 


Za týden jsem se zbavila mnoha věcí a prošla pěknou řadou emocí. Dvacet let si píšu deník. Zavádějící označení deník bych po zpětném pročtení pár kapitol změnila na knihu křivd. Málokdy si píšu, když jsem šťastná a nic mě netrápí, takže kdybych teď umřela, budou si pozůstalí myslet, že můj život byl sousled nešťastných událostí a začnou spekulovat o sebevraždě. Jsem si jistá, že minimálně jednu z věcí, kterou jsem poslala dál, budu v blízké době nutně potřebovat. Zhruba ve středu jsem si přála, aby všechno radši spálil požár a nemusela jsem procesem třídění zrna od plev procházet. Najednou byla jedna ráno a já seděla uprostřed hromádek svého světa, oblíkajíc Barbínu do svetříku, co kdysi mistrovsky upletla babička, z repráků hrála 20 let stará písnička a na stole ležel rozečtený referát ze 3.B. 


Přišel čas být nekompromisní, rázná a odložit sentiment. Žít minulostí je luxus, na který není v současnosti čas, pokud má být nějaká budoucnost. Evidentně mám slabost pro modrooké muže, designové časopisy a značku Apple. Trpím grafománií, strachem, že se přestanou vyrábět šály a utkvělou představou, že zhubnu do džínů velikosti 27, což je o 3 čísla míň, než nosím. 

V pátek jsem seznam restů protáhla ke značce nekonečno a koupila si lahev vína na oslavu toho, že punk není mrtvý a já nikdy nebudu dokonalá. V neděli mi hlasy šeptaly, ať jdu projít bludiště na Vyšehrad, zapálit svíčku za kluka, co už tu není a vychutnat si panorámata podzimní Prahy. 


Dělám to tak už třetí rok. Cestou jsem poslouchala iPod, který jsem kdysi dostala od Andrew Adamsona jako poděkování za práci na druhé Narnii. Pak ho měl léta půjčený kamarád, který ho nabušil svojí hudbou. Když mi cestou na hradby začalo do uší hrát: You’re free to do whatever you want to do, cítila jsem teplé slzy, co si samy vytryskly z očí a poskočila jsem si do kroku. Život je ta nejlepší věc na světě, i když někdy nám do náručí prší cizí sračky. 

Author: Princka*Ta

Princka. Romantická realistka.