Dneska je to rok, co jsem začala plavat. Pořádně a pravidelně, protože plavat nepořádně a nárazově už jsem uměla. Šla jsem do Axy v opraných, vytahaných bikinách a poškrábaných brýlích z druhé ruky, respektive z krabice ztráty a nálezy.
Povznesla jsem se nad pomluvy spojené se špínou Podolí a vkročila bosou nohou (v žabkách) do vosího hnízda. O rok později jsem stále bez plísně i jiných projevů kožní či vaginální nespokojenosti a odbarvené vlasy mi nezezelenaly. Přeplavala jsem strach ze vstupu do kondiční dráhy a po pár úvodních fackách pěnovou packou už se v té s označením pomalá cítím jako ryba ve vodě.
Mám plastovou permici, vlastní brýle, děsně sexy jednodílné plavky a taky špunty do uší. Můj trenér, kterého vídám jen zřídka, mě přes esemesky trpělivě vedl prvními pokusy o kraul a k vánocům mi dal ty špunty, díky nimž můžu vytočit hlavu nad vodu a nezačít se třepat jako náš pes, když ho vyndám z vany po koupání. Našla jsem mezi tempy klid a ideální svět někde napůl cesty mezi nahoře a dole.
Nové brýle jsem si koupila teprve před pár týdny, kdy jsem podlehla dlouhodobě bujícímu podezření, že snažit se ostřit přes darované leč zamlžené brýle, může vyústit v oční vadu. Vůbec se mi nechtělo absolvovat zrovna tenhle nákup. Jak člověk na suchu pozná, že mu něco bude sedět pod vodou? Jak určit míru tlaku na oční bulvy a popsat ji postarší paní za pultem. Až jednou nebudu mít jiný program, otevřu si stress free shop s plaveckými brýlemi. Člověk se převlékne do plavek, aby měl jistotu, že mu vybraný model ladí se zbytkem úboru. U zrcadel budou vaničky, kam se ponoří obrýlený obličej a taky sofistikovaný přístroj na měření tlaku kolem očí, který jasně určí, jestli je to ok nebo ko.
HAPPY GO LUCKY 